Výstavní sezona na Šolcově statku začala, jak už se stalo zvykem, 1. května. Podobně jako loňská první výstava (Včela a hmyz v grafice), i letos začínáme tematickou výstavou – tentokrát je tématem Les, lov a myslivost. Jde o 234. výstavu v Galerii Karla Samšiňáka.

Vystavena je volná i užitá grafika a několik kreseb. Nejpočetněji zastoupeným autorem je Jan Kavan, dále jsou vystavena díla Arno Naumana, Cyrila Boudy, Jaroslava Vodrážky, Ferdyše Duši, Maxe Švabinského, Františka Ketzeka, Stanislava Lolka, Maria Strettiho a dalších.

Pod kvetoucí jabloní a ještě ne zcela zeleným ořechem se sešlo asi 50 návštěvníků včetně několika myslivců v uniformách a s pírky za kloboukem. Vernisáž začala loveckým vytrubováním. Návštěvníky stručně přivítal majitel Šolcova statku Jan Samšiňák, poté kurátor výstavy Ivan Kozel promluvil o výtvarnících, jejichž práce jsou na výstavě zastoupeny. Hlavním řečníkem vernisáže byl Dr. Čestmír Jung z Jičína. Mluvil o myslivosti, o lese, o přírodě a nezasvěceným vysvětlil, jaký je rozdíl mezi myslivcem a nimrodem.

Kulturní část vernisáže obstaralo deset dětí z dramatického souboru Studio Šrámkova domu pod vedením Lady Blažejové. Nejprve Kamila Šourková recitovala báseň Pidiženuška od Pavla Šruta, následovala hraná scénka O nezbedných kůzlátkách na originální slova Františka Hrubína.

Největší pozornosti se těšily velkoformátové grafiky Jana Kavana provedené kombinovanou technikou, zejména grafický list Česká země I, protože na ní je vyobrazena Semtínská lípa.

Vedle tradiční výstavní síně, Galerie Karla Samšiňáka, se návštěvníkům otevřelo i Lapidárium Šolcova statku, kde až do 24. června pokračuje výstava soch Šárky Radové.

Jura Demel

O uplynulém víkendu „odstartovala“ vernisáží v Galerii Karla Samšiňáka poslední letošní výstava. Veřejnosti se představil hradecký malíř Bořivoj Borovský.

Nepovažuji se ani za znalce, ani kritika výtvarného umění. Přesto pokaždé do výstavní síně vstupuji s pokorou a dychtivým očekáváním zajímavého, v lepším případě uměleckého i vysoce uměleckého zážitku. Obrazy Bořivoje Borovského v původně skromné, ale sousedsky příjemné vesnické místnosti, mě „posunuly“ do jiného světa. V kontrastu se zmíněným prostředím, vystupuje do popředí imaginární,leč monumentální krajina se vším, co je její součástí, čím přitahuje poutníka, ale i toho, komu v těle koluje divoká krev. Milovníka adrenalinu. Je-li divák schopen vnímat obraz všemi smysly, pak se v tomto případě na chvíli ocitne „na vrcholu hory“, v náručí podmanivé přírody, u paty voda, nad hlavou vzduch a všude kolem kámen, skála,hlína, černozem. Po selankovitě příjemné krajině Provence, a ona taková skutečně je, se najednou návštěvník setkává s krajinou zcela jinou, drsnou, bouřící, kontrastní.

Záměr zaujmout diváka, „šokovat“ až barokní rozmáchlostí tvarů, se Bořivoji Borovskému dokonale daří. A tak nejeden z účastníků vernisáže, a že tentokrát byla galerie zaplněna do posledního místa (pozn.mimořádná návštěvnost), se zastavil v tichém obdivu hned při vstupu. Vedle zážitku výtvarného si ale diváci odnášeli ještě jeden mimořádný umělecký dojem.

Na vernisáži vystoupil třináctiletý houslista Matyáš Novák z Hradce Králové se skladbami Antonína Dvořáka. Na housle hraje od svých šesti let. Má za sebou vítězství v řadě českých i mezinárodních hudebních soutěží jako houslista, ale i klavírista. V blízké době ho čeká vystoupení v Berlíně se skladbami Antonína Dvořáka, čímž obohatí připravovaný dokumentární film – Antonín Dvořák – Deo Gratias, věnovaný životu a dílu tohoto skladatele. Matyáš se také představí hradeckému publiku v říjnu s Mozartovým klavírní dílem jako sólista Filharmonie Hradec Králové. Na vernisáži ještě vystoupili a o Borovského díle promluvili Jan Rýz a Jaroslav Novák, který navíc recitací jednoho ze Shakespearových sonetů doplnil program vernisáže.

Za přípravu výstavy, kterou ve spolupráci s Mistrem Borovským uspořádal a vernisáž připravil Jaroslav Novák, mu patří poděkování. Dík směřuje i k Ivanu Kozlovi a jeho obětavé pomocnici Markétě Höfferové, kteří se zasloužili značnou měrou o citlivou instalaci všech výstav letošního cyklu, uskutečněných v Galerii Karla Samšiňáka a majiteli objektu Janu Samšiňákovi. Výstava obrazů Bořivoje Borovského potrvá v galerii do 31. října. Zároveň je stále k vidění v přilehlém lapidáriu výstava objektů Šárky Radové.

Lenka Rancová

V neděli 28. srpna zavítal na Šolcův statek znalec etikety Ladislav Špaček. V neděli 11. září se na statku konala další beseda, tentokrát s hercem a moderátorem Michalem Suchánkem, mezi diváky byl i jeho otec, sportovní komentátor Jaroslav Suchánek. Oběma programy provázel Jindřich Žemlička, hrálo Zámecké saxofomové kvarteto Josefa Žemličky.

… z nedalekého náměstí zaznívají veselé zvuky posvícenské zábavy, ale „pod ořechem“ na zahradě Šolcova statku se schází tichá a milá společnost. To jsou ti, kteří přišli navštívit vernisáž výstavy: Marta Jelínková-Tenorová – Provence – má láska (fotografie, kresby).

Setkání zahájil Dr. Jan Samšiňák krátkým přivítáním a hned předal slovo umělcům, kteří vystoupili se stejnojmenným pořadem. Recitovala paní Hana Kofránková, za doprovodu klavíristy Milana Dvořáka zpívala paní Eva Kriz-Lifková. Zaujalo hluboké citové vyznání lásky ke kraji z pera autorky vystavených prací, rozverné i lyrické písně zpívané v originále i češtině, tak jako hymna, na kterou jsou Provensálci velmi hrdí. Program krásně navodil atmosféru vzdálené země. Tichounce (protože ve výstavní síni tikají cikády) vstupují pak návštěvníci dovnitř. Výstava okouzlí. Nádherné barevné menší i velkoformátové fotografie vypovídají o všem, čím je Provence bohatá – lidé a jejich práce i zábava, krajina, přírodniny, architektura. Snad ještě výmluvnější výpovědí jsou pak autorčiny kresby, umístěné ve středu místnosti. Člověk má chuť vstoupit. Ale to není všechno: expozici skvěle doplňují originální draperie s motivy darů země, nádoby s ovocem, zavoní i sušené kytičky levandule. Po té mohou návštěvníci ochutnat olivy a přiťuknout si sklenkou vína. Všechny smysly si přijdou na své. Odcházíme plni dojmů, Provence už není vzdálenou zemí.

Čeho možno zalitovat:
- snad toho, že chybělo jakékoli slovní přiblížení osobnosti i života autorky.
- možná i vizuální jednotnost účinkujících by byla na místě.

Co vyzdvihnout:
- skvělou instalaci výstavy, kterou ve spolupráci s paní E. Kriz-Lifkovou provedl člen OS PŠS Ivan Kozel s přítelkyní Markétou.

Co si přát:
- aby výstava přivedla do Šolcova statku hodně návštěvníků, aby dům žil a byl i nadále místem přátelských setkání.

Výstavu můžete zhlédnout až do 16. září 2011.

Alena Ryšanová, srpen 2011

Sobotka. Za víkendového deštivého počasí se v Galerii Karla Samšiňáka v Šolcově statku uskutečnila vernisáž obrazů hradeckého malíře Jiřího Šindlera. I přesto, že diváci opět museli sáhnout do skříně pro nezbytný módní doplněk letošního léta – deštník, se jich na výstavě sešlo asi čtyřicet. Jiří Šindler v Šolcově statku vystavoval už jednou, přesně přes dvaceti lety. Při té příležitosti si vzpomněl na galeristu, podle něhož se výstavní síň jmenuje, Karla Samšiňáka a na přítele, malíře Vladimíra Komárka.

Nejednoho návštěvníka zaujaly snové motivy s měkkými barevnými tóny,s námětem krajiny i tváře města, které velmi příjemně harmonují s interiérem roubeného stavení. Na vernisáži zazněly lidové písně v podání jičínské hudební skupiny Fidle, jeden ze sonetů Williama Shakespeara a poezie ruského rebela a symbolisty Konstatina Balmonta. Výstava obrazů Jiřího Šindlera potrvá v galerii do 19. srpna, kdy ji vystřídá výstava fotografií a kreseb Marty Tenorové-Jelínkové s názvem Provence – má láska. Informace k příští vernisáži a o autorce zájemci naleznou na webových stránkách www.solcuvstatek.cz.

Lenka Rancová

---

Letošní Šrámkova Sobotka už je minulostí

O uplynulém víkendu skončila už v pořadí pětapadesátá Šrámkova Sobotka, festival českého jazyka a literatury. Letos byla věnována mýtům a pověstem. Festivalu dominovalo především dílo našeho největšího tvůrce balad, Karla Jaromíra Erbena, jmenovitě jeho Kytice. Svou, ne zanedbatelnou „troškou do mlýna“ se k letošnímu programu připojilo i Občanské sdružení Přátelé Šolcova statku, které ve spolupráci s majitelem objektu uspořádalo hned dvě vernisáže výstav a z iniciativy dvou členek sdružení vystoupil na zámku Humprecht smíšený pěvecký sbor Orfej, jehož koncert patřil k tomu nejlepšímu, co letos festival nabídl.

Hned v úvodu festivalu se na zahradě Šolcova statku uskutečnila za účasti autorky vernisáž výstavy sochařky Šárky Radové, která vystavuje v lapidáriu objekty z porcelánu. I přes značně velkou nepřízeň počasí – „lilo jako z konve“ – přišlo hodně diváků, tolik, kolik jsme ani nečekali. Po úvodním projevu Jana Samšiňáka, zahrálo několik známých, velmi rytmických skladeb Zámecké saxofonové kvarteto. O dva dny později dernisáží skončila výstava z tvůrčí dílny rodiny Boudů, které se zúčastnil Jiří Bouda. Následujícího dne byla slavnostně zahájena výstava k dvoustému výročí Šolcova statku a stočtyřicátému výročí úmrtí básníka Václava Šolce. To už účastníky zahřívaly žhavé sluneční paprsky. A v jejich lesku se v plné kráse představili členové a členky baráčnického spolku soboteckého v krásných krojích. Kulturního vystoupení se tentokrát ujali Markéta Potužáková a Přemysl Rut. O historii stavení pohovořil historik a místní rodák Karol Bílek. K vidění byl i jeden unikát, dokládající založení statku – originál, záklopová deska, která je čerstvě zrestaurovaná. Podle ní bude vyrobena přesná kopie, která se vrátí do štítu, originál bude uložen do depozitáře statku.

V Galerii Karla Samšiňáka jsou k těmto výročím vystaveny dokumenty, fotografie, kresby, originální drobná grafická díla, tzv. posezenky, od významných umělců, kteří „prošli“ vstupními dveřmi tohoto stavení, kde dodnes dlí duch přátelského a uměleckého souznění. A tak se k dubovému stolu a sálajícímu kozubu mnohokrát vraceli a zanechali tu stopy, umělecké i lidské.Výstava potrvá do 29. července.

V sobotu, 30. července ve 13 hodin ji vystřídá expozice obrazů akademického malíře Jiřího Šindlera z Hradce Králové. Všichni, kdož i v dnešní hektické době si najdou čas i na to se na chvíli zastavit a potěšit se s uměním a povznést se tak nad všední čas, jsou v Galerii Karla Samšiňáka srdečně vítáni.

Lenka Rancová

Vážení přátelé,

dostal jsem těžký úkol říci pár slov úvodem k výstavě 200 let Šolcova statku. Těžký proto, že hovořit v Sobotce o Václavu Šolcovi je asi tak vhodné jako nosit dříví do lesa nebo vznešeněji sovy do Athén. Literární historici rozcupovali dopodrobna pět vydání jeho Prvosenek i několik výborů z jeho tvorby, básníci se vyznali z obdivu, přátelé a pamětníci zavzpomínali, regionální znalci doplnili bádání o několik krajových detailů. A s jeho životem a dílem se obvykle dostalo i na jeho rodiště a rod. Však je toho výborným dokladem i tato výstava. Je tu skoro vše, co její název slibuje. Od záklopy dokládající na den přesně stavbu honosného statku přes jeho smutný osud hrozící zánikem krásné památky až po jeho záchranu a výtečné využití díky kulturnímu rozhledu dr. Karla Samšiňáka, jeho syna Jana a členů Občanského sdružení Přátel Šolcova statku. Dokonce jsou připomenuty i drobnosti, jako třeba krátká epizoda jeho využití jako skautské klubovny. Trvale jsou všechna tato fakta zaznamenána na internetových stránkách Šolcova statku.

A tak dovolte pamětníkovi připojit jen několik osobních vzpomínek. Ta první je ještě ze studentských let žáčka mnichovohradišťské jedenáctiletky, který dostal za úkol připravit referát o Václavu Šolcovi. Díky biografickým románům Jaroslava Šulce a Adama Jista se mi podařilo mluvit hlavně o Šolcových láskách a ani zvonek na konci hodiny mě nemohl zastavit. Pan učitel Košek mě pochválil, ale nějak rozpačitě, asi čekal spíše rozbor díla.

Druhá vzpomínka je delší. Týká se záchrany Šolcova statku koncem 50. let. Tehdy byla moje matka předsedkyní národního výboru a chtěla stavbu zachránit. Vždyť sem chodila jako skautka a navíc ona požádala Fráňu Šrámka, aby jejímu dívčímu oddílu vymyslel vhodný pokřik. Básník vyhověl, děvčata měla navrch nad kluky, ale ti nakonec přišli s prosíkem, aby se Šrámkova slova stala pokřikem celého soboteckého skautského střediska. A stalo se. – Nyní máma musela dojednat se Samšiňákovými výkup stavení, pracně jim zajistila využívání zahrady, sháněla finance a s pomocí Karla Samšiňáka odborníky atd. Nakonec se vše podařilo a mohli jsme sledovat, jak tesaři z památkářského střediska v Náchodě širočinami otesávají trámy a jeden po druhém vyměňují, jak roste nová lomenice, pavlač, došková střecha. Doktoru Kafkovi jsem coby začínající archivář přečetl nápis na záklopě, aby ho mohl restaurovat. Však to později prof. Jiří Trejbal zaznamenal i do svého soupisu nápisů na Sobotecku. Ale byly i další drobné starosti – vím třeba, jak máma sháněla ručně posekanou slámu, tuším z ječmene, ze které by se daly vázat došky. Nebo jak nikdo nevěděl, jak se dělá mazanice mezi trámy, až sehnala starého dědu Srba. A nakonec vše dopadlo dobře.

Třetí vzpomínka patří nezapomenutelným poetickým odpoledním při Šrámkově Sobotce, která začínala obvykle zde. Recitační soubory se často přely, kdo bude zahajovat zde, kdo u sv. Anny atd. Někdy na sebe pardubičtí SUPové, Svitavští, Hlinečtí a další zle pokukovali, když to nešlo podle jejich přání. Ale večer na Poště už zas byli nejlepšími přáteli. Já jsem tehdy míval za úkol seznámit účastníky učitelské základny s městem a byl jsem šťastný, když můj suchopárný vodopád jmen a dat doprovázel nezapomenutelný Václav Kamelský poetickými doplňky. A ještě sem patří jeden Václav, prof. Václav Hejn. Tento blízký Šrámkův přítel byl na rozdíl od své paní spíše tichý, málomluvný. Ale když promluvil, stálo to za to. Jeden z jeho nejkrásnějších projevů zazněl roku 1966 právě zde, když hovořil o Václavu Šolcovi. To se tu ještě nekonaly výstavy ani besedy, ještě tu nebyl firemní štít galerie ani pamětní deska na ořechu, myslím, že ještě ani pískovcové sloupky u vrátek. Ale chalupa již dýchala poezií…

Vzpomeňme tedy při prohlídce výstavy všech, kdo zde žili, kdo chalupu měli rádi, kdo ji zachránili a vdechli jí smysluplné využití. A snažme se, abychom vychovali alespoň pár následovníků, kteří převezmou štafetu lásky k Sobotce do budoucna a vydrží, i když dnešní doba lyrice, humanitnímu vzdělání, humanitní vědě a institucím s ní spojeným i českému vlastenectví, zvláště tomu regionálnímu „lokálpatriotismu“, příliš nepřeje. Krásně to řekl před lety Fráňa Šrámek: „…tu harfu děd sem zavěsil, by tiše přebíral v ní vnuk.“ A další náš rodák, archivář František Dvorský, k tomu dodal bojovněji: „Byli jsme a budeme!“

Máloco zapůsobí tak bezprostředně jako dětské dopisy psané oblíbenému malíři. Při vernisáži komorní výstavy z grafiky Cyrila Boudy (1901-1984), jeho syna Jiřího (1934), snachy Jany (1931-2001) a vnuka Martina (1965) v Galerii Karla Samšiňáka z takových textů četla Hana Kofránková za pomoci Tobiáše Vacka. Děti si milovanému ilustrátorovi Cyrilu Boudovi psaly o staré výstřižky z novin či jiné nepotřebné tisky pro své čtenářské deníky, ale upozorňovaly, že je jich ve třídě třicet. Malíř však nezaváhal a poctivě nakreslil třicet kresbiček (i růži pro paní učitelku), aby dětem udělal radost.

A radost dělají obrázky Cyrila Boudy dodnes, dokonce o to větší, když návštěvník výstavy může sledovat, jaké následovníky malíř měl a má ve své rodině. Výběr v Šolcově statku obsahuje drobnou grafiku, exlibrisy i větší formáty, věnované oblíbeným tématům jednotlivých tvůrců. Kromě Prahy jsou to zejména milované nádražní a železniční motivy u Jiřího Boudy, krajinné motivy mj. z Francie od Jany Boudové a obdobně zaměřené litografie nejmladšího Martina Boudy. Každý z autorů se výrazně odlišuje výtvarným názorem a osobitým rukopisem, společná je jim láska ke grafice, především litografii.

Výstavu v neděli 29. května na zahradě Šolcova statku zahájil pan majitel Jan Samšiňák, o díle zastoupených umělců pohovořil a osobní vzpomínkou na Cyrila Boudu doplnil Aleš Fetters, Hana Kofránková kromě zmíněných dětských dopisů připravila kompozici z textů malířových přátel Adolfa Branalda, Vladimíra Neffa a Ilji Hurníka. A protože Cyril Bouda byl také nadšený amatérský flétnista, nemohla chybět hudba. Tou citlivě vernisáž doplnily Gabriela Haasová na flétnu a Petra Kolátorová na klávesy. Obdobný program by návštěvníci mohli vyslechnout i při dernisáži výstavy v rámci letošní Šrámkovy Sobotky 5. července ve 13 hodin.

Petr Kovařík

Bednář, kovář,hrnčíř, truhlář a kolik příkladů podobných řemeslnických profesí, které se v rodině dědí z otce na syna, by bylo možné ještě jmenovat? To celkem není ani tak překvapivé zjištění, ovšem jednoznačně to neplatí v případě profesí ryze uměleckých. Potomci ne vždy nadání a talent zdědí po svých předcích. Jednou z výjimek je rodina Boudů. Širší veřejnosti bude zřejmě nejznámější dílo Cyrila Boudy. V linii jeho tvorby ale pokračuje i jeho syn Jiří a vnuk Martin. Ukázky z tvůrčí dílny rodiny Boudů bude vystavovat Galerie Karla Samšiňáka (dále GKS) v objektu Šolcova statku od 29. května.

V letošním roce je výstavní cyklus v GKS poznamenán významnými výročími. První výstava byla věnována stodesátému výročí založení včelařského spolku v Sobotce, letos vzpomínáme také stodesátého výročí narození Cyrila Boudy a desátého výročí úmrtí jeho snachy, rovněž výtvarnice, Jany. Následovat bude výstava ke dvoustému výročí založení Šolcova statku. Ale vraťme se k rodině Boudů. Její členové už několikrát v Šolcově statku vystavovali. Cyril v roce 1986, Jiří v letech 1984, 1994, 2005, jeho žena Jana v roce 1988. Martin se zde představí poprvé.

Cyril Bouda, malíř, ilustrátor,profesor výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově. Narodil se v Kladně v roce 1901 do umělecké rodiny. Tatínek byl středoškolským učitelem kreslení, matka pocházela ze známé umělecké rodiny Suchardů. Cyril byl takříkajíc „doma“ v technice litografie, dřevorytu a tapiserie. Na Vysoké umělecko-průmyslové škole (dále VŠUP) byl žákem Maxe Švabinského.

Jeho syn Jiří (absolvent VŠUP) se „potatil.“ Cosi s otcem mají společného  městské motivy. U Jiřího ale převládá okouzlení technikou, zejména ho zajímá téma železnice. Celosvětové proslulosti dosáhl především svými exlibris, která jsou mezi sběrateli velmi ceněna. Umělcovým mimořádným přínosem je „vzkříšení“ Langweilova modelu Prahy, který společně se svou ženou restaurovali a tím i zachránili. U Jiřího Boudy je zároveň patrná inspirace jedinečným dílem Vincence Morstadta, jeho vedutami.

Před deseti lety zemřela životní družka Jiřího Boudy, Jana. Restaurátorka, grafička, ilustrátorka, která se ve velké míře věnovala tvorbě pro děti. Převážně spolupracovala s nakladatelstvími Albatros a Artia. Ve volné tvorbě jí byly inspirací zážitky z cest. Zatím posledním v řadě je syn Jiřího a Jany Boudových a vnuk Cyrila Boudy, Martin. Svou grafickou tvorbou a výtvarnými technikami navazuje jak na děda, tak na otce.

Vernisáž výstavy z tvůrčí dílny rodiny Boudů se v GKS v Šolcově statku uskuteční 29. května ve 13 hodin. Úvodní slovo pronese profesor Aleš Fetters, v uměleckém programu vystoupí Hana Kofránková (recitace), Gabriela Haasová (flétna) a Petra Kolátorová (klavír).

Lenka Rancová