I letos, již poněkolikáté za sebou, přálo Sobotce několikeré štěstí. V krásný letní den, na sobotecké posvícení, v příjemném prostředí Šolcova statku, v netradiční Galerii Karla Samšiňáka, byla otevřena velmi zajímavá kolekce obrazů a kreseb z díla Viléma Plocka, rodáka a malíře Polabí, a to u příležitosti letošního 105. výročí narození umělce, která zaujala početné množství návštěvníků.

Výstava otevřená v sobotu dne 21. srpna ve 14 hodin vernisáží, byla zahájena úvodním slovem pana Ivana Kozla, kurátora i této závěrečné výstavy, který v krátkém zhodnocení označil letošní výstavní rok, po stránce kvality výstav a zájmu návštěvníků, za velmi úspěšný a poděkoval všem, kteří se na zdaru této záslužné kulturní činnosti podíleli.

Následující slovo patřilo PhDr. Milanu Novákovi, který velmi zajímavě a poutavě hovořil o osobnosti malíře, jeho díle, především pak o motivaci jeho tvorby, kterou mu bylo rodné město a krajina Polabí se svou atmosférou a poezií. Láska k řece, lodím a životu kolem nich se staly nejčastějšími a typickými motivy umělcovy tvorby, a jsou proto i společným námětem vystavených prací.

Vzpomenuta byla i velká inspirace přátelstvím s malířem Františkem Tichým, později s literáty Adolfem Branaldem, Bohumilem Hrabalem a Jindřichem Hilčrem, i přátelství s Dr. Karlem Samšiňákem a láska k samotnému místu výstavy.

Uvedena byla i nemalá umělcova ilustrační práce, a to v knihách Eduarda Petišky, Marka Twaina či Ilji Erenburga.

Slova úvodního projevu byla pak umocněna citlivým přednesem Lenky Rancové z knihy Adolfa Branalda „Věnec z rákosu“. Umělecká stránka vernisáže byla ještě rozšířena vystoupením herců mladoboleslavského divadla.

Zahájená poslední výstava letošní sezóny v Galerii Karla Samšiňáka byla, jako vždy, příjemným zastavením, osvěžující oázou, uprostřed letního soboteckého posvícenského ruchu. Proto upřímné poděkování patří všem, kteří nám v Sobotce již delší dobu umožňují vnímat a odnášet si do svých domovů i takovéto netradiční zážitky.

Výstava obrazů Viléma Plocka bude v Galerii Karla Samšiňáka otevřena do soboty 2. října 2010, do skončení letošní výstavní sezony.

Jaroslav Novák, Hradec Králové 23. 8. 2010

PhDr. Milan Novák zahajuje výstavu Viléma Plocka

Lenka Rancová přednáší ukázku z knihy Adolfa Branalda

Herci mladoboleslavského divadla (F. Skřípek, E. Horká) a V. Slunéčková

K pravidelným hostům soboteckých vernisáží patří i (zprava) Petr Kábrt, Alena Laufrová a Vladimír Mikule

Kromě historika Karola Bílka si program vernisáže se zaujetím vyslechl i potomek Černínů z Chudenic, Tomáš Černín (vlevo)

Obrazy Viléma Plocka ve výstavní síni

V letošním roce uplyne 105 let od narození svérázného malíře Polabí Viléma Plocka. Celý svůj požehnaný život (zemřel v roce 2001) prožil v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi. Vystudoval Střední školu bytového průmyslu v Praze na Žižkově. Jeho osudem se stalo jeho rodné město a Polabí. Láska k fenoménu zvanému řeka, lodím a životu na jejích březích se stala inspirací jeho malířské tvorby a její páteří. I přesto, že si „odskočil“ do Paříže a Anglie. Známé jsou i jeho ilustrace knih Eduarda Petišky, Marka Twaina či Ilji Erenburga. V mládí jeho dílo ovlivnil zejména František Tichý, se kterým ho pojilo přátelství. Patřil do generace velkých osobností své doby. Nejlépe se cítil v kruhu svých přátel – Adolfa Branalda, Bohumila Hrabala, básníka Jindřicha Hilčra.

Za své občanské postoje nebyl oblíben u komunistických mocipánů rodného města. Až teprve po roce 1989 se dočkal všeobecného uznání. Při příležitosti jeho 95. narozenin byl jmenován čestným občanem Brandýsa nad Labem a v roce 2005 byla na jeho domě odhalena pamětní deska. Poslední odpočinutí nalezl na brandýském hřbitově. V temné době mu uspořádal výstavu v Šolcově statku Karel Samšiňák, a tak se v roce 105. výročí narození Vilém Plocek po letech vrací prostřednictvím svých pláten do galerie, která dnes nese jméno jeho někdejšího přítele a kurátora.

Plátna se snovou atmosférou „života na březích řeky“ okouzlují diváky i dnes. Návštěvníka, který touží po vnitřní harmonii a láká ho kouzlo řeky, jistě výstava pláten Viléma Plocka v Galerii Karla Samšiňáka v Sobotce potěší a pohladí po duši. Vernisáž se uskuteční v sobotu 21. srpna ve 14 hodin. O osobnosti malíře, jeho díle a vztahu k rodnému městu v úvodu promluví PhDr. Milan Novák, poté bude následovat kratičká ukázka z knihy Adolfa Branalda Věnec z rákosu a vystoupení herců Mladoboleslavského divadla pod vedením ředitele a režiséra Josefa Kettnera, mimochodem někdejšího malířova přítele. Zazní úryvky z objevené osobní korespondence Viléma Plocka s jeho osobním lékařem a přítelem a zároveň jedním ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmanna Františkem Petiškou. Retrospektivní výstava z díla Viléma Plocka potrvá v Galerii Karla Samšiňáka do 2. října.

Plakát k výstavě: zde.

Více informací o autorovi: zde.

Lenka Rancová, Praha 16. 8. 2010 (Nové noviny, č. 32, 20. 8. 2010, s. 6.)

Sobotka – Ukázky filigránské práce v podání známého grafika, rytce a medailéra Martina Srba představuje od neděle Galerie Karla Samšiňáka v Šolcově statku v Sobotce.

Návštěvníci si tam mohou prohlédnout díla spojená především s jeho vyhledávanou tvorbou poštovních známek. V galerii uvidí nejen aršíky sběrateli a odborníky oceněných známek, ale i jejich počáteční návrhy, které jsou součástí poměrně složitého a pracného tvůrčího procesu grafického zpracování těchto drobných uměleckých děl.

Martin Srb, který působí jako designér ve Státní tiskárně cenin, se tvorbě poštovních známek věnuje od roku 1989. Od té doby jich má na kontě už přes stovku, stejně jako například víc než sto rytin takzvaných obálek prvního dne vydání (FDC) a řadu dalších grafik pro různé účely, vesměs ceninové tisky. Autor získal za svou jemnou ryteckou práci několik ocenění v Česku i v zahraničí a jeho jméno každoročně figuruje na předních místech v anketě o nejhezčí českou poštovní známku. Nedělní vernisáže v Sobotce se mimo jiné zúčastnil i dodnes stále aktivní nestor české rytecké školy v oblasti známkové rytiny Bedřich Housa.

Martin Srb, který ve svých šestapadesáti letech naopak reprezentuje nejmladší generaci rytců, se prosadil zejména svými transkripcemi obrazů starých mistrů ze sbírek pražské Národní galerie a náměty zobrazujícími chráněnou faunu a flóru či přírodní scenérie.

Čeští rytci, Martina Srba nevyjímaje, přepisují slavná výtvarná díla a nebo autorské návrhy současných malířů a grafiků do výsledné podoby poštovních známek většinou formou ocelorytiny – vícebarevného ocelotisku z plochých desek. V celosvětovém srovnání jde o ojedinělou technologii tisku poštovních známek, upozornil Karel Macháček, který výstavu zahajoval: „Jsme možná jedinou zemí na světě, která tuto náročnou a nákladnou technologii tisku poštovních známek používá.“ Za každou z nich se tak skrývají stovky hodin mimořádně pečlivé, někdy až filigránsky úporné práce.

V Sobotce je nyní k vidění i „nejkrásnější známka roku 2008“ – přepis tři sta let starého obrazu Jana Jakuba Hartmanna Alegorie vody, včetně její takzvané liniové rozkresby. Dále si návštěvníci mohou prohlédnout třeba známku s obrazem malíře Zdeňka Buriana a další Srbovy známky s rozličnými náměty.

jn, www.jicinskozpravy.cz, 5. 8. 2010.

Vlídný první srpnový den přivítal na zahradě Šolcova statku v Sobotce asi padesátku návštěvníků. Ten den se v Galerii Karla Samšiňáka konala vernisáž nové výstavy: Martin Srb – Rytina. Kurátor výstavy Ivan Kozel přivítal přítomné a předal slovo panu Karlu Macháčkovi, který pohovořil o autorovi i jeho díle. Martin Srb se narodil 29. 9. 1954 v Praze. Zprvu pracoval jako rytec-medailér, později se ve Státní tiskárně cenin začal zabývat studiem bankovkové grafiky. V oboru se vzdělával pod vedením akademických malířů Karla Šafáře a Ladislava Karouška. V roce 1984 započala i jeho spolupráce s prof. Josefem Lieslerem. Koncem osmdesátých let začal tvořit první známky, do současné doby vzniklo jeho rukama na sto těchto malých uměleckých výtvorů. V poutavém vyprávění se posluchači dozvěděli mnoho zajímavostí o tom, jak vůbec poštovní známka vzniká a jak úzká spolupráce musí být mezi autorem návrhu a rytcem. Předvedená výstava pak předkládá průřez tvorbou Martina Srba od kreseb, grafik a grafických přepisů návrhů poštovních známek až po grafické zpracování cenných listin. Je i zachycením výsledku dlouhodobé spolupráce s Adolfem Absolonem a manželi Knotkovými. Autor tak zpracovává bohatství námětů – jak přírodních, tak městských scenérií, historických událostí, postav, portréty osobností atd. Instalace výstavy v prostorách starého roubeného domu působí velice hezky a získala si uznání návštěvníků i některých vzácných hostí, mezi nimiž nechyběl ani Dr. Absolon, nebo nestor českých rytců pan Bedřich Housa.

Krásný dojem z vernisáže umocnilo i vystoupení pana Alfreda Strejčka, v jehož podání posluchači vyslechli velmi současně znějící úvahy Chalíla Džibrána, Tomáše Bati a Antoina de Saint-Exupéryho, které je možno shrnout pod název úvahy posledně jmenovaného – Co je třeba říci lidem.

Výstavy v prostorách Šolcova statku už po desítky let říkají uspěchanému světu cosi o potřebách zastavení se s krásným uměním. Návštěvníci mohou výstavu vidět až do 20. 8. 2010.

Alena Ryšanová, Praha 3. 8. 2010 (jicinsky.denik.cz, 8. 8. 2010, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, č. 4, 07–08 2010.)

Karel Macháček uvádí výstavu Martina Srba v Sobotce, v pozadí B. Housa

Alfred Strejček hovoří s rytcem a grafikem Martinem Srbem na zápraží statku

Srpnové vernisáže se zúčastnil i prasynovec básníka Fráni Šrámka Jan Šrámek

Expozice Martina Srba ve výstavní síni Galerie Karla Samšiňáka

Přátelé Šolcova statku, jinak také „Spolek zdělanců“, se poctivě snaží udržet tradice a kontinuitu společenství, které se tam už desítky let schází, zejména při Šrámkových Sobotkách. Svědčí o tom i letos vydaná publikace medailonků, nazvaná „a ti další …“

Proč „další“, co letošnímu svazku předcházelo? Úvodem můžeme připomenout studii Jiřího Demela o osobnosti a díle malíře Zdeňka Mlčocha (2002; vydal Klub přátel města Sobotky a přátel Zdeňka Mlčocha). Na začátku „edice“ byl Zpěvník třiceti nejmilejších písní Spolku „Zdělanců“ při Šolcově statku v Sobotce (2003), „věčný“ kalendář Od Sobotky do Sobotky (2004, pod každým „měsíčním“ obrázkem příslušný počet čísel bez označení nedělí). Následoval Almanach Vzpomínky a vyznání Spolku Zdělanců (2006). – A pak přišla na řadu trojice „medailonů“ – brožurek věnovaných osobnostem, které společenství vytvářely: Karel Samšiňák (2007), Jaroslav Šimůnek (2008) a Jiří Demel (2009).

Letošní publikace je věnována pěti dalším, kteří už odešli do nenávratna: Anince Kafkové, Vladimíru Komárkovi, Františku Malému, Zdeňku Mlčochovi a Sergeji Roulovi. Všichni se tak či onak nesmazatelně zapsali mezi přátele a obdivovatele Šolcova statku a Šrámkových Sobotek, všichni, každý po svém přispěli k oblibě soboteckých setkání. V každém z pěti medailonků najdeme vedle vzpomínek a ocenění jejich přínosu i stručné údaje životopisné a základní data. Tak jako všechny předchozí publikace této edice nechybí fotografie a reprodukce grafických listů tvůrců se Sobotkou spjatých.

Zájemci mohou publikace získat nejen o festivalových dnech, ale i při vemisážích a dalších akcích v Šolcově statku.

Aleš Fetters, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, č. 4, 07–08 2010.

"Edice" spolku Zdělanců

]]> http://www.solcuvstatek.cz/index.php/o-sobotecke-knihovnicky-a-ti-dalsi/feed/ 0 http://www.solcuvstatek.cz/index.php/me-ohlednuti-za-letosni-sramkovou-sobotkou/ http://www.solcuvstatek.cz/index.php/me-ohlednuti-za-letosni-sramkovou-sobotkou/#comments Sat, 31 Jul 2010 09:00:48 +0000 admin http://www.solcuvstatek.cz/?p=1920

Program loňského festivalu mne příliš neuspokojil, byl koncipován již pro jinou generaci, ne pro člověka 20. století. Ten letošní se mi velmi líbil, byl koncipován tak, že si (alespoň doufám) v něm našli „své“ všichni účastníci. My starší rozhodně. Ale píši za sebe, proto se nemíním zastavovat u všeho, co 54. ŠS přinesla.

Uvítal jsem a s chutí si poslechl přednášky osobností mi blízkých, prof. Jaroslavy Janáčkové, Petra Kovaříka, Rudolfa Matyse. S potěšením jsem zaznamenal přítomnost paní Petrušky Šustrové, která se se svými soboteckými dojmy svěřila v pátek 10. července čtenářům Lidových novin.

S velkým povděkem jsem ocenil návštěvu mužského pěveckého sboru Beseda z Valašského Meziříčí, s nímž dlouhou řadu let zpíval a pracoval náš nezapomenutelný Jura Demel. Oba jejich programy, v kostele i na zahradě Šrárnkova domu, patřily k milým zastavením. Páteční varhanní koncert v oseckém kostele hudební část letošní Sobotky příjemně dovršil. Ale u hudby ještě zůstaňme – jako vskutku geniální označuji pohotový hudební doprovod Jiřího Šlupky Svěráka k prastarému němému filmu Cikáni (1921). Jiří totiž ten film viděl prvně současně s námi, všemi ostatními diváky, při tom jeho klavírní doprovod plně vystihoval atmosféru jednotlivých scén. A pak jsem krásně vzpomínal na svou první účast v Sobotce v roce 1967 při promítání záznamu Komedie o hvězdě v provedení Recitačního studia Šrámkova domu.

Široká prezentace Máchy a jeho díla (Bára Hrzánová, Alfred Strejček se Štěpánem Rakem a další) byla důkazem, že základní téma letošní Sobotky bylo nosné. Bylo bohatě naplněno. Odkaz Máchův v roce dvoustého výročí jeho narození souzněl se základním záměrem Šrámkovy Sobotky, festivalu českého jazyka, poezie a uměleckého přednesu.

Aleš Fetters, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, č. 4, 07–08 2010.

Byl pozdní večer – první máj //večerní máj – byl lásky čas.

A přikazuji ti… a zakazuji ti…a jestli neuposlechneš, v životě už mě neuvidíš … , odejdu od oltáře a vícekrát už mě neuvidíš…

Mácha – básník. První verše nadpisu zná asi každé dítě, opakují se pravidelně každý rok v rozhlase, televizi … Kolik lidí ale ví, jak to vlastně bylo dál, pokračuje idylka navozená prvními verši nejslavnějšího Máchova díla a možná nejslavnějšími verši v české poezii vůbec? A kolik z těch, kteří ze školy vědí, o čem se v díle píše doopravdy, to vědí taky přímo z textu Máje? Návštěvníci Šrámkovy Sobotky patří k těm, kteří si mohli tento úžasný text vychutnat celý – jednou v divadélku Solnice, která při strhujícím zážitku z výkonu Báry Hrzánové tradičně praskala ve švech. Podruhé zněl Máj jako rozhlasová hra ve Šrámkově domě, hra původně vzniklá pro divadelní kavárnu Viola – zněl pro pár nadšenců, kteří si chtěli text vyslechnout znovu, tentokrát s hudbou skupiny Skiffle Kontra. Dalším z důvodů malé účasti na rozhlasové hře – a nejen na této, ale i dalších zaměřených vesměs na Máchovo dílo – byl určitě i program naplněný tak, že všichni museli něco oželet.

Myšlenka pluralitního programu, z nějž si každý vybere, má určitě svá pozitiva – je mi však vždy líto těch, kteří své vystoupení chystali neméně pečlivě než ostatní, ale posluchačská místa zůstanou prázdná, protože předchozí program neskončil včas, přinesl tolik vjemů, že diváci se musejí stavit v cukrárně nebo v Maštali …

Mácha – člověk: Druhý řádek nadpisu vypadá, jako by ani nemohl být od téhož autora. Je možné, že takovéto dopisy plné panovačné arogance a bezcitných ultimat psal Mácha dívce, jíž původně určitě šeptal o lásce, mladičké matce svého syna? A to ještě neměla ani tušení o tom, co si píše Mácha o jejich intimních chvílích do svého šifrovaného deníku. Bolestné zklamání zoufalé Lori ztvárnila v krátkém, ale výmluvném baletním vystoupení Anna Rauschová, účastnice studentské recitační dílny. Tento netradiční prvek osvěžil zahájení 54. Šrámkovy Sobotky i večer dílen při jejím zakončení.

Mácha – čtenář, beroucí do ruky špičková díla evropského romantismu, Mácha – autor, přinášející do malosti českého prostředí evropský rozměr, tak velký, že jej s obtížemi trávila nejen čtenářská veřejnost, ale i odborná kritika. Mácha – kreslíř a malíř, Mácha – herec, hráč na kytaru a zpěvák, Mácha – filosof a právník, chodec, pro nějž deset kilometrů neznamená nic.

Mácha známý i neznámý – ačkoli se v různých učebnicích a textech vyskytují umělcovy portréty, dodnes netušíme, jak vlastně ve skutečnosti vypadal. Kratičkých 26 let života zaměstnává vědce a badatele dodnes. Doktorka Kupcová, která účastníky EXODU v muzeu v Doksech seznámila i s Máchovými evropskými vzory, se ve svých tvrzeních o Máchově podobě dostala do příkrého rozporu s tím, co tvrdil doktor Kovařík ve své přednášce. Při tom se oba mohou opírat jen o různé hypotézy. Jeho dílo inspiruje dodnes k vytváření umění dalšího, jedno z nejnovějších, film F. A. Brabce, vyvolává množství rozporuplných reakcí jako Mácha sám. Autorské čtení Miloslava Topinky seznámilo posluchače se zajímavým, byť v 60. letech nerealizovaným projektem filmu o Máchovi. O věčné inspiraci svědčil němý film z počátku 20. let 20. století a samozřejmě v máchovském týdnu nechyběla ani generace májovců se slavným almanachem.

Mácha, Mácha, Mácha, od jehož narození uplyne letos 200 let, inspiroval i přípravný výbor letošní Šrámkovy Sobotky – a to šťastným způsobem – k tématu Máchovské variace. Mácha sám, jakkoli složitá osobnost, není pro účastníky ŠS osobností s mnoha tajemstvími, pokud už je někdo rozluštil.

Zato variace skýtají nepřeberné množství inspirace. Inspirace předvídatelné – Máchovy texty se objevily ve studentských dílnách, v galerii K. Samšiňáka na Šolcově statku proběhla vernisáž výstavy Máchovské motivy v drobné grafice. Některé pořady se věnovaly i Máchovým vrstevníkům.

K nejcennějším variacím bych si dovolila zařadit ty, které nebyly s máchovským tématem spojeny prvoplánově. Mácha přinesl svým čtenářům vždy silný citový zážitek – ten přinášely i mnohé pořady. K nejsilnějším patřily pro mnohé koncerty pěveckého sboru Beseda z Valašského Meziříčí. Hudba spojená se vzpomínkou na dlouholetého člena sboru, Juru Demla, který byl i dlouholetým účastníkem ŠS, vehnala jeho blízkým i kamarádům slzy do očí.

Podobně jako Mácha přinesl novou představu o chápání role básníka ve společnosti, přinesla Mgr. Sylva Fischerová, Ph.D. mnohým nový pohled na chápání tradice básnictví a básnické sebereflexe v různých kulturách světa. Posluchači měli úžasnou příležitost uvědomit si své znalosti ve zcela nových souvislostech.

Nejen v dobách Máchových, i dnes jsou často jen málo známá a srozumitelná díla současných autorů literatury i výtvarného umění, ačkoli odrážejí dobu, v níž žijeme. Dělá nám problém vyčíst z díla informaci i mít z něj estetický zážitek. V Paříži jsem viděla pořady, v nichž se děti ze školky v galerii prostřednictvím speciálního programu seznamovaly s obrazem moderního umění. K obrazu jejich světa prostě moderní umění patří. Když nás Kateřina Tošková a Olga Stehlíková seznámily s experimentální poezií, která u nás vznikala od 60. let 20. stol., rozsypaly se mnohým posluchačům informace do nespojitých kuliček, které se marně snažili dostat do jednoho důlku. Chyba samozřejmě není na straně lektorek – ale ani posluchačů. Umělec s námi prostřednictvím svého díla komunikuje – a komunikovat „cizím jazykem“ je umění, jemuž se musíme učit. O tom nás přesvědčil Ladislav Nebeský svou experimentální poezií osobně – kdo klíč ke komunikaci našel, byl odměněn estetickým prožitkem.

Rovněž výstava soch Petra Kavana na Šolcově statku prozrazovala, že autor překročil hranice a věnuje se ve svém díle tématům nadčasovým oslovujícím diváky napříč kulturami. Je zásluhou občanského sdružení Přátelé Šolcova statku, že udržují nejen budovu, ale i tradice a úroveň, které k festivalu neodmyslitelně patří.

Program letošní ŠS byl tak bohatý, že by nebylo možné a ani účelné dotknout se pořadů všech – neznamená to, že ty, o nichž jsem se nezmínila, by byly méně kvalitní. Opakovaně jsem vydržela i na programech začínajících po 22.00 hod. a vnímala kulturní zážitek spolu s působením hvězdné oblohy nad teplou letní nocí, pohodovou atmosféru společenství lidí nespojitých věkem, ale společným zájmem a okamžikem prožitku.

Pobyt na „Záhořově loži“, jak nazvala jedna z účastnic spartakiádní lehátko nové generace, na němž ve škole účastníci nocují, byl krátký, a přesto musel účastníkům umožnit načerpat síly do dalšího intenzivního dne.

Za to vše patří dík pořadatelům, organizačnímu výboru, sponzorům, realizačnímu týmu, účinkujícím a všem, kteří mají na konání festivalu jakýkoli podíl.

Blanka Kotoučová, účastnice EXODu Sobotka, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, č. 4, 07–08 2010.

Rytec, původně medailér, tvůrce poštovních známek a autor nejkrásnější známky roku 2008 (jeho ztvárnění tři sta let starého obrazu Jana Jakuba Hartmanna s názvem Alegorie vody vyšlo vítězně z ankety, které se zúčastnilo 9 000 respondentů), Martin Srb se narodil v roce 1954 v Praze.

Pokud nejsme zahlceni esemeskovým a mailovým boomem, občas pošleme svým blízkým ještě ručně psaný dopis nebo pohlednici. Přitom si mnohdy ani nestačíme všimnout, než nalepíme známku, že se mnohdy jedná o drobný umělecký skvost, často může být i z tvůrčí dílny Martina Srba, který patří mezi špičku v tomto oboru. Je majitelem slušné sbírky cen ze soutěží a má za sebou řadu úspěšných výstav.

S jeho tvorbou se může veřejnost blíže seznámit na další letošní výstavě v Galerii Karla Samšiňáka v Šolcově statku v době od 1. 8. do 20. 8. 2010. Na vernisáži, která začne 1. srpna již v 11 hodin dopoledne, bude účinkovat Alfred Strejček.

Plakát k výstavě: zde.

Více informací o autorovi: zde.

Lenka Rancová, Praha 16. 7. 2010

Sobotka – Neodmyslitelnou součástí festivalu Šrámkova Sobotka se staly výstavy výtvarného umění v Galerii Karla Samšiňáka v Šolcově statku. V rámci čtyř dnů se v galerii dvě výstavy otevíraly a jedna zavírala. Skončila grafika Oldřicha Kulhánka, trvá výstava objektů a soch Petra Kavana v lapidáriu a veřejnosti byla zpřístupněna expozice s názvem Máchovské motivy v drobné grafice. Kurátorovi Ivanu Kozlovi se podařilo shromáždit řadu ukázek exlibris z jeho vlastní kolekce a z kolekce Vladimíra Mikule. Tyto drobné „skvosty“ vyžadují od návštěvníka trpělivost a soustředění. K vidění jsou drobnosti z dílny Vladimíra Komárka, Jaroslava Lukavského, Cyrila Boudy, Josefa Kábrta, Marie Šechtlové a dalších. Vernisáž byla vedena v podobném duchu jako zmíněná výstava. Přemysl Rut a Markéta Potužáková zvolili…Fragmenty Karla Hynka Máchy, tedy ukázky tvorby nedopsané – povídka, drama Bratrovrah a fragment filozofický. Přemysl Rut „výběr“ uvedl následovně: „Drobnosti z Máchova díla jsou jakousi analogií k tématu výstavy. Člověk by si rád chtěl domyslet, a přesto nemůže, i když Máchův svět pojmů, se kterými zachází, není až tak velký. A právě ve fragmentech jsou všechny obsaženy.“

Přemysl Rut není na Šrámkově Sobotce poprvé: „Byl jsem tu myslím pětkrát. Poprvé to bylo v sedmdesátých letech s Ivanem Vyskočilem, naposledy pak před čtyřmi lety s Markétou Potužákovou. Tehdy jsme uváděli Pověsti české a moravské. Chtěl jsem si toto všechno znovu připomenout, a proto ten návrat.“ Přemysl Rut se také svěřil s tím, že do Sobotky zajíždí i kvůli osobnosti básníka Fráni Šrámka, kterého neustále obdivuje pro jeho pokus dotknout se věcí, o kterých se moc nemluvilo. Zůstává pro něho cudným a citlivým autorem. Vyslovil i domněnku, že je patrně posledním ze své generace, který Šrámka čte. Magnetem číslo dvě, který přivádí jeho kroky zpět do Sobotky, je samotný magnetismus místa, síla a přitažlivost, sdružování se s lidmi sobě blízkými, zajímavými.

Jeho slova potvrzuje skutečnost, že snad dvě třetiny účastníků Šrámkovy Sobotky se vrací do tohoto města deset, dvacet, třicet, čtyřicet i více let.

Lenka Rancová, Jičínský deník, č. 159, 12. 7. 2010, s. 8.

Sobotka – Festival Šrámkova Sobotka skončil; když vstoupil do své druhé poloviny, jeden zážitek střídal druhý. Hned v první den festivalu, v prosluněném nedělním odpoledni se účastníci festivalu sešli v hojném počtu na zahradě Šolcova statku.

V Galerii Karla Samšiňáka se uskutečnila první ze dvou vernisáží. Veřejnosti se otevřely dveře lapidária, kde představil novou kolekci svých soch Petr Kavan. Tomu předcházelo vystoupení Českého saxofonového kvarteta. Návštěvníci tak měli možnost poslechnout si v brilantním podání čtyř muzikantů skladby George Gershwina, Kamila Běhounka a dalších známých hudebních skladatelů. Vedoucí souboru Roman Fojtíček nás nechal nahlédnout do své „muzikantské kuchyně“.

České saxofonové kvarteto vystupuje ve složení Radim Kvasnica, Otakar Martinovský, Zdenko Kašpar a zmíněný Roman Fojtíček. Všichni členové souboru·prošli hudebním vzděláním. „Těleso bylo založeno v roce 2003,“ říká Roman Fojtíček a dodává: „Pořádáme koncerty pro Kruhy přátel hudby, vystupujeme na festivalech, spolupracujeme se známými osobnostmi hudebního života, velmi často s Davidem Ebenem. Pořádali jsme pravidelné koncerty v Zrcadlové kapli Klementina do doby její rekonstrukce.

V současné době nás posluchači mohou slyšet v Rudolfinu nebo například v kostele Šimona a Judy. Jedním z posledních projektů je společné vystoupení se Zámeckým saxofonovým kvartetem. V „běhu“ je příprava společného koncertního vystoupení s vokálním souborem KRISKROSKVINTET pro abonentní cyklus v kostele Šimona a Judy v Praze. Po prázdninách se chystáme spolu s Davidem Ebenem na festival JAZZJAMM v Chebu.“

Vystoupení Českého saxofonového kvarteta se stalo mimořádnou událostí. Tak kompaktní a souzvučně znějící soubor dlouho návštěvníci festivalu Šrámkova Sobotka neslyšeli. Ve stínu starého ořechu si všichni spolu s muzikanty notovali „brumendo“ chytlavé a velmi známé melodie. Prostě byla to „velká pohoda“.

K tomu třeba dodat, že nová expozice soch Petra Kavana rozhodně stojí za vidění. Na řadu pak přišly i jiné mimořádné zážitky. Jmenujme aspoň vystoupení mužského pěveckého sboru Beseda z Valašského Meziříčí nejdřív v kostele a poté na zahradě Šrámkova domu, nebo divadlo jednoho herce v Městském divadle s Wrigtovou hrou Svou vlastní ženou. Nedělní den zakončila na zahradě Šrámkova domu Barbora Hrzánová se svým hudebním uskupením CONDURANGO.

Návštěvníky festivalu čeká ještě řada dalších, jistě mimořádných uměleckých zážitků. Letos nám všem dokonce přálo i počasí.

Lenka Rancová, Jičínský deník, č. 159, 12. 7. 2010, s. 8.