Šolcův statek v roce 1893, foto Jan Šimon

Šolcův statek vystavěl roku 1811 na tehdejším předměstí Sobotky rolník Josef Šolc. Spolu se svým synem tak položil základy rozlehlému hospodářství, svými polnostmi zasahujícímu až k obci Spyšová. Ke statku patřilo i několik zemědělských stavení, mj. doposud zachovaná kamenná maštal (v současnosti lapidárium). Záhy přibyla i další obytná budova, dnešní dům č.p. 263 v Šolcově ulici.

Syn zakladatele zplodil celkem 5 dětí: 3 syny a 2 dcery. Jeho nejmladší syn Václav Šolc, básník, se v tehdejší hlavní přízemní sednici (nynější výstavní síni) narodil 23. prosince 1838. Když básníkův otec zemřel, vypořádal se jeho majetek obvyklým způsobem. Hospodářství s ústřední budovou, Šolcovým statkem, zdědil prvorozený syn. Druhorozený získal dům č.p. 263 a benjamínek Václav obdržel peníze na dokončení studií. O dcerách se závěť téměř nezmiňovala, jak bylo tehdy rovněž běžné.
Reliéfní maska V. Šolce na soboteckém hřbitově (od K. Vobišové – Žákové)

Brzy se ukázalo, že vnuci zakladatele po předcích nezdědili podnikatelský talent. Hospodářství v jejich rukou zkrachovalo. Nejstarší ze sourozenců neunesl tento svůj životní nezdar a spáchal sebevraždu oběšením na půdě statku. Ani prostřední Šolc neudržel zděděný dům. Musel jej prodat, aby vybředl z dluhů. Václav Šolc však využil finančních prostředků k dokončení gymnaziálních studií v Jičíně a nechal se zapsat na filosofickou fakultu v Praze. Tady se prvně dostal do bohémského prostředí, které jej jistě inspirovalo k literární tvorbě, na druhé straně mu nezbytné atributy nevázaného života – ponocování, alkoholické nápoje, ženy, zpěv a nikotin ve skupenství šňupaném i kouřeném, podlomily zdraví, od dětství oslabené četnými plicními neduhy. Během studií v Praze, často přerušovaných ze zdravotních důvodů, Šolcovi vyšly první básně v časopisu Lumír, později i ve Světozoru a Květech. Roku 1868 s finanční podporou uměnímilovné hraběnky Eleonory z rodu Kouniců vydal Václav Šolc básnickou sbírku Prvosenky. Slávy za svou literární prvotinu si však dlouho neužil. Když se, uřícený rychlým pochodem ze Sobotky do Robous u Jičína a zpět, osvěžil v horkém létě roku 1871 oroseným ležákem, přivodil si těžký zápal plic. Na ten zemřel v matčině náručí, na jejím výminku (dnešní ložnice v přízemí Šolcova statku) 14. července 1871. Již několik let po básníkově smrti se jeho dílu dostalo všeobecného uznání, mj. i díky oslavnému článku Jana Nerudy, publikovanému v Národních listech. Hned r.1880 se nákladem soboteckého studentstva postavil Šolcovi pomník, který se dodnes tyčí před budovou spořitelny.

Na sklonku 19. století Šolcovi definitivně opustili své hospodářství a to pak rychle střídalo majitele. Do rukou rodiny Samšiňáků se dostalo ve 30. letech minulého století. Sobotecký obchodník Jan Havlík tehdy onemocněl srdeční chorobou a začal si hledat pozemek, kde by na doporučení lékaře zahradničil na čerstvém vzduchu. V té době byl na prodej právě Šolcův statek, obklopený už jen malou zahradou, a ten svému tchánovi pro jeho posledně zmíněné potřeby zakoupil děd nynějšího majitele, rovněž obchodník, Karel Samšiňák. Jan Havlík si prací na nově pořízeném pozemku nejen utužil podlomené zdraví, ale zároveň zde i vybudoval úpravnou zahradu plnou okrasných květin, především růží. Objekt v jeho vlastnictví navíc ožil řadou dalších činností. Havlíkův vnuk Josef Samšiňák si v patře zřídil fotografický ateliér. Dnešní výstavní síň se stala skautskou klubovnou. Toto období připomíná kopie Šrámkova rukopisu, kterou nechal předposlední majitel statku dne 23. 6. 2008, krátce před svým skonem, přenést na stěnu síně : „Dej a dej a dej, nám v Sobotce pod Humprechtem, věčné mládí zachovej, hej!“. Verše složil r. 1937 Fráňa Šrámek na objednávku skautů, kteří je pak používali jako svůj pokřik.

Nedlouho po nástupu komunistů k moci, r. 1950, byl Šolcův statek vyvlastněn státem. Pro Jana Havlíka to znamenalo takový otřes, že na něj znovu zaútočila srdeční choroba, jíž r. 1951 podlehl.

R. 1958 byla na náklady města zahájena celková rekonstrukce statku pod vedením legendárního architekta Břetislava Štorma. Bližší údaje o této i následných opravách naleznete v sekci Obnova statku.

RNDr. Karel Samšiňák, CSc.,
zakladatel galerie na Šolcově statku

První krok k návratu Šolcova statku Samšiňákům se odehrál roku 1971, kdy zemřel výše zmiňovaný Karel Samšiňák. Jeho syn, RNDr. Karel Samšiňák, CSc., se následně rozhodl vyměnit luxusní třípokojový byt po svém otci za garsonku v Šolcově statku. Ta byla v té době jediným obyvatelným prostorem v celém domě, jehož zbývající místnosti sloužily povětšinou jako depozitář muzea. Dr. Samšiňákovi se podařilo rychle opravit vše, co stavba po 13 letech minimální údržby nezbytně vyžadovala. Obnovila se dokonce i tehdejší došková střecha. Na její renovaci se podílel také Vojtěch Kopic, známý písmák a kamenosochař ze statku v Kacanovech.

Poté dr. Karel Samšiňák začal realizovat svůj, na svou dobu odvážný, záměr: zřídit v přízemní sednici soukromou galerii výtvarného umění  Po dlouhém naléhání odsud muzeum odstěhovalo svůj inventář. R. 1974 se zde uskutečnila první výstava (podrobnosti o kulturních akcích na Šolcově statku v sekci Výstavy). R. 1990 byl Samšiňákům statek v restituci navrácen. Roku 2005 převedl dr. Samšiňák statek i přilehlou maštal na svého syna Jana. Hned následujícího roku započala generální rekonstrukce, kterou v průběhu let 2006 až 2009 provedla firma Durango Liberec, s.r.o. pod odborným dohledem Ing. Petra Zajíčka.

Jan Samšiňák, majitel Šolcova statku
V Sobotce dne 5. srpna 2010