Šolcův statek – Sobotka

Mytický azyl Šrámkovy Sobotky
Hýčkám v duši, které ubývá, nejednu vzpomínku na Šrámkovy Sobotky, kterých jsem se účastnil od dětství, a jako bych opakovaně zažíval slunné besedy na zápraží Šolcova statku vprostřed pomyslného, pro dítě ale reálného ráje.
Král tisíců roztočů, vědec Karel Samšiňák, kterému statek náležel (je mj. autorem knihy O mouchách a lidech, 1993) uváděl jednou í dalšího vědátora, Karla Pacnera. Karel seděl vedle Karla – a po boku legendárního Ludvíka Součka. Nejdřív ale hovořil pod lipou a bledě modrým nebem profesor Samšiňák. Nato Pacner s akribií představil jako nudle nasekaná pečlivě fakta své XY prameny vypodkládané science fiction Cesta na Mars (1979). „Hm, ale chňapne tam po nich něco?“ vskočil do toku monologu bujaře bujný zubař Souček, který už si dal vínečko (a autem ho přivezla paní Dagmar).
„Chňapne?“
Génius nepočkal na odpověď. Zklamaně už mával buclatou rukou. „Nic? To nic není, pane Pacner!“ Smál se. Potom vyprávěl. Trochu bohém – a já ho jako naivní klučina ihned měl radši. Uzavíral zase Samšiňák – i vyptával se na Ludvíkovu Pevnost bílých mravenců. Na všekazy a mravence vůbec. A já stále viděl mouchu, kterou vzal den předtím ve zkumavce do autobusu, když jsme jeli na Bezděz.
Opatroval ji v kapse saka a byla to Moucha Daisy Mrázkové, a přece nebyla. Psal se rok 74, táta mě v deseti letech vzal poprvé do Sobotky. Taky v létě 2011 proběhl její, už 55. ročník na téma Mýtus v literatuře, a že se prý málo vzájemně komunikovalo. To by učitelé rádi napravili. Každý prý může poradit. Nuže, nevím, jak dnes, asi není čas, ale „Sobotka“ sestávala i ze společných pochodů a třeba i zpívání pod lipou. Semtinskou, samozřejmě. Která už není.
29. června 1974 jsem opustil rodinný dům ve Vrchlického ulici v Plzenci, kde dodnes bydlím, a nesli jsme jak otcův kufr, tak mou tašku „Sport". Zavazadla jsme ale vlastně naložili na dvoukolák (auto táta ještě nekoupil) a máma nás doprovázela k nádraží. To bylo otci šestatřicet, jí o rok méně. Učila na střední škole, táta už ne. Nebyl už ani inspektorem, nýbrž šofér. I mezitím pekl housky. Neměl fakticky „nárok“ zúčastnit se Šrámkova festivalu, stejně jsme ale jeli, vzal si dovolenou, a vzpomínám na to, jako by to bylo včera. Na nádraží jsem si koupil nové číslo Pionýra a měli i předchozí, od Nepomuka přijel vlak, my se rozloučili s maminkou, jeli do Plzně, šup do rychlíku, já hltal Nepraktu v Pionýrech (dnes je dosti nemocný), mrkl napravo na Karlštejn, tatík vysvětlil, co je Smíchov, frr i přes železniční most, Vltava, to byl další fascinující zážitek, podjeli jsme i nový Nuselák, protáhli se tunelem a „metrem pojedem až od Muzea,“ rozhodl táta, abychom šli Prahou, kousek, a Národní ještě nešlo projít virtuálně uvnitř počítače.
V podchodu nahoře na Václaváku jsem si rozměnil dvoukorunu, která měla minimálně cenu dnešní dvacetikoruny, došli jsme k turniketu a eskalátor mě zajímal zrovna tak. Na nástupišti ještě stály koše, už nás vítal Florenc. Kde je pravý autobus?
Na Informacích to věděli, šlo o stanoviště 61. Už tam čekala skupinu poutníků do Sobotky, ale autobus nikde, tak jsem pobíhal po nadchodu a táta mě nechal a já si koupil žlutou limonádu. Potom i lístek. Za hodinu a tři čtvrtě jsme zastavili v Sobotce na náměstí a šli k základní škole do páté á - a já se hrozně rozradostnil, protože jsem ještě nikdy nespal ve škole a nenapadlo mě, že by to šlo.
Tři řady lavic se zdvíhacími sedátky pod sebou skrývaly probíhačky. Labyrint sestrkaný stranou. Prohlížel jsem nástěnky a měl k dispozici křídy a houbu, jak málo stačilo ke štěstí. Na stěně visel armádní generál Ludvík Souček, tedy Svoboda, co předtím došel z Buzuluku do Prahy, jak se jmenovala jeho kniha, a v té třídě čekaly oproti školnímu navíc jen tři postele.
Vybral jsem si lůžko pod věšáky a kreslil si v klidu na tabuli. Četl jim třídní kroniku a vyšli jsme na zahradu a hřiště. Hú, a hele, na pahorku u plotu stojí letadlo. Šplhal jsem po křídle, pak ještě mockrát, soukal se jako Biggles do kokpitu, lezl do „trysky", fantastické. Byl jsem úplně sám, ale mohl si hrát a snít do aleluja, když táta vyslovil jméno Humprecht. I stoupali jsme v teniskách do kopce ke hřbitovu, zatočili a ten zámek na kopci mi přišel svým tvarem divný. Koupili jsme pohlednice a ještě toho dne je poslali mámě a babičce. V Humprechtu jsme stoupali točitými schody do Sálu ozvěn a stačilo dupnout a... Pan Fetters tu zpívával. V patře čekala i stálá expozice knih Albatrosu doplněná papírovými modely. Na stěnách výkresy, na niti balóny. Knížky zvaly z otočných stojanů. Některé jsem měl doma, jiné aspoň četl. Kocourkova encyklopedie Vesmír, země, člověk a my, děti byla jeden čas stažena z prodeje. Burianem ilustrované Velké otazníky Ludvíka Součka mě bavily. A knížka o Praze Krásná a slavná taky. Verneovky bývaly pak centrem mého kosmu, to však i Hrubínův a Trnkův Špalíček. Hú, vyšel otec do vánku na ochoz. Chvěli jsme se vysoko nad korunami a obcházeli věž, která byla i zámkem. Viděli špičku hradu Kost i Sobotku. A dole mi táta koupil za sedm korun Karavanu Poklad v hlubinách, kterou jsem během následujících dní četl kromě Sherlocka Holmese.
„Budeš si psát deník?" ptal se táta po večeři.
„... se ví." Na stranu jedna jsem na kreslil plán „naší" třídy a večer četl, chtěl usnout, ale nešlo o plzenecký gauč. Postel jako na moři. Sice jsem přece usnul, ale uprostřed noci procitl zimou i tím houpáním. Táta si to se mnou vyměnil a bylo to dobré, a když jsem se probudil, začínala neděle, otec mě vedl na koupaliště, jenže se nám do těl zahryzl chlad. A tak si to rozmyslel. Šli jsme rovnou na Kost. A táta se Šrámkovy Sobotky zúčastnil už vícekrát, ale roku 1974 mě vzal poprvé i se skicákem, protože chtěl mít malíře. Nesl jsem pastelky a on stanovil: „Nakreslíš hrad Trosky, zámky a věž v Jičíně." „No, tak jo." A šli jsme. Bílou silnicí, ale zase okolo hřbitova, kde leží básníci Šolc i Šrámek. Otec se zastavil mezi loukami a ukazoval k obzoru. „Co je?“
"Semtinská lípa."
Ale bylo vidět sotva obrys. Ani ten už neexistuje. A táta vykročil a strom rostl. Otec ale odbočil. „Rozmyslel jsem si to, žádná Kost, patří psu.“ To prý řekl Žižka. My procházeli vsí Vesec mezi roubenkami. Jako skanzenem. Obklopily nás zase louky. Pak šup – a sestupovali jsme do Plakánku. To je údolí i kaňon. Napravo a nalevo začaly nahoru vyrůstat skály z kopřiv a zatmělo se. Kouzlo? Pronikali jsme hloub a listí vonělo, šero houstlo, mačkal mě poklid, shůry sem tam probliklo modré nebe, často jsem se otáčel, dost často zatáčel i kaňon, minuli jsme bahnisko, po obou stranách strmě rostly vodou úplně pískovcové skály a... Hustý! řeklo by dítě dnes. My říkali přesný! A líbily se mi převisy a to, že táta vsadil na moment překvapení, a byl jsem šťastný a více než naživu, ačkoli jsme šli korytem vyschle mrtvé řeky. Ticho vůkol nás obalovalo. I na ceduli stálo: „Oblast ticha". Tu se před námi tyčila Kost. Překvapení. I tátu někdo Kostí původně překvapil. Samšiňák? Pan Demel? Učitelka Helena Ježková? Aleš Fetters? Všichni?

Dobrý den, jsem bývalá studentka pana profesora Borovského, moc mě mrzí, že se nemůžu dnešní vernisáže zúčastnit a proto bych ho ráda pozdravila aspoň touto formou. Obdivuji ho a přeji mu hodně elánu do další práce, hlavně hodně zdraví a už se moc těším, že se na výstavu přijedu podívat.
S pozdravem Strnadová

Zajímavé výstavy, zajímavá budova, zajímavé město. Jen snad malá rada: trochu více koncepce, obsažnosti a větší fantazii při pořádání historických výstav. K tak závažným výročím bychom čekali trochu více materiálů. P.S. Radová nemá chybu.
Mirek a Hanka

Teda musim říct, že barák je to pěknej udržovanej. Je vidět, že do něj majitel vrazil pěkný prachy. Výstava dobrá, jenom sem se na ní nic nedozvěděl vo Šolcovi. Teda vlastně abych neurazil, jeho vobrázek tam byl.

Vážení přátelé, za kom.sbor Orfej vám chci ještě jednou poděkovat za pozvání vystoupit na koncertě na Humprechtu a za následné milé setkání. Atmosféra, kterou jsme zde zažili byla jedinečná a těšíme se na někdy příště. Přejeme vám hodně zdaru a podpory vlivných lidí!

Historie roubených stavení a jejich obyvatel mě již léta zajímá, takže jsem se na vaši výstavu těšil. Vernisáž jsem bohužel nestihnul a moc mne to mrzí, protože tam bych se možná (podle toho, co se o ní teď píše na webu) dozvěděl něco víc než na výstavě samotné. Místo Šolcova statku v obrazech a dokumentech, jak inzerujete na hlavní stránce, jsem ve vaší výstavní síni nalezl jen plány domu, pár fotek se záklopou a nepatrné množství grafických lístků, jejichž souvislost se slavnými výročími mi trochu uniká. Ale kde jsou dokumenty ke stavbě domu? Kde je historie majitelů a hlavně toho nejslavnějšího – básníka? A co novodobá historie? Na webu jsem se dočetl něco o tradici výstav. Nechce se mi věřit, že byste k historii tak proslulého stavení nenašli něco po archivech. Je to škoda, nechat si takovou příležitost proklouznout mezi prsty.

František S., jižní Čechy

Milena R.
Pane Samšiňáku, nechtěla jsem to na vašem webu zbytečně „rozmazávat“, ale v dotčeném článku přece vůbec nejde o košatost projevu (to na internetu ani nečekám). Šlo mi jen o „pouhopouhou“ jazykovou správnost (nedokončená hlavní věta – „Malý grafický lístek ...“, nesprávné slovesné vazby - svědčit o něčem atd.). Podobné jazykové nedostatky se ostatně objevují i v článcích paní Rancové (z posledního textu: chybějící čárka ve vedlejší větě „které ve spolupráci s majitelem...“ atd.). Chápu, že texty píšou lidé, kteří rozumí výtvarnému umění, ale udivuje mne, že si tito znalci po sobě své texty prostě nepřečtou a nedají je k nahlédnutí lidem, kteří jsou více obeznámeni s pravidly našeho jazyka. Nechci tímto nikterak podrývat vaši velice záslužnou činnost, jen jsem vás chtěla svým příspěvkem v dobré víře upozornit na to, že si neděláte dobrou reklamu.
Přeji hodně zdaru ve vaší kulturní činnosti!

Nesuďte tak příkře, paní učitelko Mileno R. V článku, který kritizujete, se jednoduchými výrazovými prostředky vyjadřují lidé, kteří rozumí výtvarnému umění, připravili celou výstavu, a proto jsou těmi nejpovolanějšími, kteří mohou na toto téma pohovořit. Rozhodně je to šťastnější varianta, než košatou češtinou představovaná nekompetence a myšlenková prázdnota - jak se to loni podařilo Vaší kolegyni v článku "Ohlédnutí za Šrámkovou Sobotkou" (viz např. ZŠS č.4/2010 n.web statku).

Pane Kozle a paní Hofferová, mám pocit, že "uznávaný český básník" Šolc by nad vaším článkem o výstavě asi zaplakal. Učím 25 let češtinu a podobné slohové útvary nacházím obvykle jen u žáků nižších ročníků. Promiňte mi mou upřímnost, ale to ve vašem sdružení nemáte alespoň jednoho člověka, který by měl jazykový cit?

Zdravím, tak nevím, ale mě nová struktura vyhovuje nějak více, snadněji najdu, co hledám, lépe se v tom orientuji. Připadá mi to naopak vzdušnější při zachování informací. Ano, občas se mi v poslední době taky stalo, že jsem klikla a nic, ale příště už ano... takže se na webu patrně pilně pracuje. Navíc, nejdůležitější jsou výstavy samotné, o jejich konání jsem se dozvěděla včas a všechny, které jsem měla v poslední době příležitost shlédnout, mě nadchly - námětem i obsahem. Tak dejme trochu času a tolerance, ne? Držím palce!