Historie Šolcova statku v Sobotce
Šolcův statek v roce 1893, foto Jan Šimon
Šolcův statek vystavěl roku 1811 na tehdejším předměstí Sobotky rolník Josef Šolc. Jeho počin ve výstavní síni připomíná záklopové prkno, které bylo r. 2011 sejmuto z jižního štítu stavby a zrestaurováno. Čteme na něm: „Bože Abrahamu Bože Izáku Bože Jakobu chraň a opatruj Tento Statek odewšeho zlého S pomoczi Boží Wizdvižen jest Nákladem Josefa Šolcze Sauseda Poctiwy Obcze PrzedMiestské Léta Panie 1811 Roku Dne 5. Zarzi“. Josef Šolc ještě se svým synem tak položil základy rozlehlému hospodářství, svými polnostmi zasahujícímu až k obci Spyšová. Ke statku patřilo i několik zemědělských stavení, mj. doposud zachovaná maštal (v současnosti lapidárium). Záhy přibyla i další obytná budova, sousední kamenný dům č.p. 259. Ten se později proslavil tím, že v něm K. V. Rais (1859 – 1926) během prázdninových pobytů v letech 1892 – 1898 psal knihy „Pantáta Bezoušek“, „Mezi lidmi“, „Půlpáni“ a především román „Zapadlí vlastenci“, což tu doposud připomíná pamětní deska nad vchodem.
Syn zakladatele hospodářství Jan zplodil se svou chotí Barborou 3 syny (Jana, Josefa a Václava) a 2 dcery (Marii a Rozálii). Nejslavnější potomek, Václav Šolc, básník, se v tehdejší hlavní přízemní sednici (nynější výstavní síni) svým rodičům narodil jako nejmladší ze synů a v pořadí čtvrté dítě dne 23. prosince 1838. Když Jan Šolc st. roku 1855 zemřel, vypořádal se jeho majetek obvyklým způsobem. Hospodářství s ústřední budovou, Šolcovým statkem, zdědil prvorozený syn Jan. Druhorozený Josef získal dům č.p. 259 a benjamínek Václav obdržel peníze na dokončení studií. O dcerách se závěť téměř nezmiňovala, jak bylo tehdy rovněž běžné.
Reliéfní maska V. Šolce na soboteckém hřbitově (od K. Vobišové – Žákové)
Brzy se ukázalo, že vnuci zakladatele po předcích nezdědili podnikatelský talent. Hospodářství v jejich rukou zkrachovalo. Nejstarší ze sourozenců Jan neunesl tento svůj životní nezdar a spáchal sebevraždu oběšením na půdě statku. Ani prostřední Josef Šolc neudržel zděděný dům. Musel jej prodat, aby vybředl z dluhů. Václav Šolc však využil finančních prostředků, aby do r. 1860 s výborným prospěchem dostudoval na gymnáziu v Jičíně a nechal se zapsat na obor historie na Filozofickou fakultu Karlo – Ferdinandovy univerzity v Praze. Tady se prvně dostal do bohémského prostředí, které jej jistě inspirovalo k literární tvorbě, na druhé straně mu náležitosti nevázaného života – ponocování, alkoholické nápoje, ženy, zpěv a nikotin ve skupenství šňupaném i kouřeném – podlomily zdraví, od dětství oslabené četnými plicními neduhy. Během studií, často přerušovaných ze zdravotních důvodů, Šolcovi vyšly první básně v časopisu Lumír, později i v Obrazech života, Světozoru, Květech. Roku 1868 s finanční podporou mecenášky umění Eleonory hraběnky Kounicové (1809 – 1898) vydal Václav Šolc básnickou sbírku Prvosenky. Slávy za svou literární prvotinu si však dlouho neužil. Když se v horkém létě roku 1871 během rychlého pochodu ze Sobotky do Jičína a zpět, celý uřícený, osvěžil v nedaleké Ohavči dvěma orosenými ležáky, přivodil si těžký zápal plic. Na ten po 4 dnech stonání zemřel v matčině náručí, na jejím výminku (dnešní ložnice v přízemí Šolcova statku) 14. července 1871. Až po básníkově smrti se jeho dílu dostalo všeobecného uznání, mj. díky oslavnému článku Jana Nerudy (1834 – 1891), který o něm v Národních listech krátce před jeho skonem napsal : „V jeho verších jest náruživé žilobití; ohnivá krev, vane z nich mnohdy dech až palčivý, předce ale příjemný. Vzdor některé neurvalosti … je Šolc předně básníkem moderním. Má dost něžnosti u vylíčení … lásky rodinné, ohnivou lásku k vlasti, ale také velkou a opravdovou lásku k lidstvu celému. … Lid ten chudý a opuštěný, povrhovaný malý lid je mu posvátnou schránkou, jíž pěje nejpěknější svůj hymnus …“ . Hned r.1880 se nákladem soboteckého studentstva postavil Šolcovi pomník, který se dodnes tyčí před budovou spořitelny.
Na sklonku 19. století Šolcovi definitivně opustili své hospodářství a to pak rychle střídalo majitele. Do rukou rodiny Samšiňáků se dostalo ve 30. letech minulého století. Sobotecký obchodník Jan Havlík (1867 – 1951) tehdy onemocněl srdeční chorobou a začal si hledat pozemek, kde by na doporučení lékaře zahradničil na čerstvém vzduchu. V té době byl na prodej právě Šolcův statek, obklopený už jen malou zahradou, a ten svému tchánovi pro jeho posledně zmíněné potřeby zakoupil děd nynějšího majitele, rovněž obchodník, Karel Samšiňák (1892 – 1971). Jan Havlík si prací na nově pořízeném pozemku nejen utužil podlomené zdraví, ale zároveň zde vybudoval úpravnou zahradu plnou okrasných květin, především růží. Objekt v jeho vlastnictví navíc ožil řadou dalších činností. Havlíkův vnuk Josef Samšiňák (1924 – 1989) si v patře zřídil fotografický ateliér. Dnešní výstavní síň se stala skautskou klubovnou. Toto období zde připomínají verše Fráni Šrámka (1877 – 1952) : „Dej a dej a dej, nám v Sobotce pod Humprechtem, věčné mládí zachovej, hej!“. Básník je r. 1937 složil na objednávku skautů, kteří je pak používali jako svůj pokřik. Rukopis nechal na stěnu síně dne 23. 6. 2008 přenést předposlední majitel statku, dr. Karel Samšiňák. Poněvadž krátce nato zemřel, jako by se tímto svým činem svěřoval se svou celoživotní, žel, nesplnitelnou touhou.
Nedlouho po nástupu komunistů k moci, r. 1950, byl Šolcův statek vyvlastněn státem. Pro Jana Havlíka to znamenalo takový otřes, že na něj znovu zaútočila srdeční choroba, jíž r. 1951 podlehl.
Dne 3. května 1958 byl Šolcův statek zapsán na seznam nemovitých kulturních památek a vzápětí se přikročilo k jeho celkové rekonstrukci z rozpočtu Státní památkové správy. Úkolu se ujal legendární architekt Břetislav Štorm (1907 – 1960). Ten však roku 1960 zemřel a dílo, které započal s mistrovstvím sobě vlastním, se pak dokončovalo zdlouhavě (do r. 1963), navíc ledabyle až neurvale. Bližší údaje o této i následných opravách naleznete v sekci O statku – Popis rekonstrukce.
První krok k návratu Šolcova statku Samšiňákům se odehrál roku 1971, kdy zemřel výše zmiňovaný Karel Samšiňák. Jeho syn, RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1923 – 2008), se následně rozhodl vyměnit luxusní třípokojový byt po svém otci za garsonku v Šolcově statku. Ta byla v té době jediným obyvatelným prostorem v celém domě, jehož zbývající místnosti sloužily povětšinou jako depozitář muzea. Dr. Samšiňákovi se podařilo rychle opravit vše, co stavba po letech minimální údržby nezbytně vyžadovala. Obnovila se dokonce i tehdejší došková střecha. Na její renovaci se podílel také Vojtěch Kopic (1909 – 1978), známý písmák a kamenosochař ze statku v Kacanovech.
Poté dr. Karel Samšiňák začal realizovat svůj, na svou dobu odvážný, záměr: zřídit v přízemní sednici soukromou galerii výtvarného umění. Po dlouhém naléhání odsud muzeum odstěhovalo svůj inventář. R. 1974 se zde uskutečnila první výstava (podrobnosti o kulturních akcích na Šolcově statku v sekci Kulturní dění – Výstavy). R. 1990 byl Samšiňákům statek v restituci navrácen. Roku 2005 převedl dr. Samšiňák dům i s přilehlou maštalí na svého syna Jana. Hned následujícího roku započala generální rekonstrukce, kterou v průběhu let 2006 až 2009 provedla firma Durango Liberec, s.r.o. pod odborným dohledem Ing. Petra Zajíčka.
Jan Samšiňák, majitel Šolcova statku
V Sobotce dne 19. prosince 2011