Jan Samšiňák

IMAGE:
Současný majitel statku, absolvent Přírodovědecké fakulty UK v Praze – oboru antropologie, pracuje jako letecký dispečer ve státním podniku Řízení letového provozu ČR.

Autobiografie Jana Samšiňáka

Školní léta
Ve vyhlášeném porodním ústavu (tisíce děkovných dopisů) v Praze-Podolí jsem se narodil 13. února 1957. Následujících 5 let jsem se věnoval povýtce činnostem, které doposud zůstaly mými hlavními koníčky: hrám a konzumaci potravin. Poté jsem s pláčem nastoupil do mateřské školy v Praze 6, na Krupkově nám., kde mě konečně naučili mluvit; v základní škole na stejné adrese i číst, psát a mizerně počítat. Na gymnáziu v Praze 6, Arabské ulici (maturita 1976), mě naučili myslet. Pak jsem ještě vystudoval vysokou školu (Přírodovědecká fakulta UK, obor antropologie – ukončení 1981), která mi nebyla k ničemu a autoškolu (obor osobní a nákladní automobil + traktor s přívěsem), která mi naopak umožnila, abych se v řidičských profesích hned na prahu dospělosti finančně osamostatnil. Ve výčtu svých vzdělavatelů nesmím opomenout tanečního mistra Václava Broučka st., který mi v Obecním domě v Praze v letech 1973 – 1974 vštěpoval základy tance a společenského chování. Žel, tato výchova, ač slibně započatá, nakonec na mně nezanechala výraznější stopy. Sedm let, později strávených v povolání řidiče městské hromadné dopravy, ze mě totiž udělalo doživotního hulváta a pár žen, jež jsem za celý svůj brožovaný život vyzval k tanci, mě svorně prohlašuje za dřevo. Prý jsem se v posledně zmíněném směru potatil.

IMAGE:
Jan Samšiňák provádí návštěvnici statku výstavou ak. sochařky Blaženy Martiníkové. (11. září 2016, foto Jan Fleissig)

Devatero řemesel i zájmů
Roku 1983 jsem naplnil ambice svých rodičů, když jsem získal doktorát („…na doktora studoval jsem, tatík po tom toužil…“ – Fráňa Šrámek), hned poté pověsil antropologii na hřebík a od té chvíle se už živil výhradně prací. Prošel jsem devaterem řemesel. Byl jsem listonošem, řidičem „vejtřasky“ (nákladní automobil Praga V3S) s nástavbou pro odvoz fekálií, vědeckým pracovníkem laboratoře motoriky Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, řidičem tramvají (typu T1, T3 a T3SUCS) vypravovaných z pražské vozovny Střešovice, zahradníkem proslulé Brožkovy genetické zahrady, přidavačem zedníků, pracoval jsem na archeologických vykopávkách Berouna, hradů Týřova a Křivoklátu, několik sezón jsem byl průvodcem hradu Kost. Právě posledně zmíněné životní štace mi poskytly užitečné zkušenosti s památkovou péčí.
Kupodivu jsem stihl zabrousit i do několika kulturních disciplín. Přes 10 let jsem poctivě docházel do hodin klavíru k prof. Jírovcové-Tošovské. Muzicírování jsem zanechal až po 20. roce života, kdy jsem si konečně uvědomil, že svým heroickým přednesem ničím nejen nervy vlídné učitelky, ale i vzácný nástroj z dílny Petrof. Na gymnáziu jsem působil v malém recitačním souboru. Hned 3 jeho členové se později vydali na úspěšnou profesionální dráhu v dramatickém oboru, neboť recitovali z čisté lásky k poezii na rozdíl ode mě, který se takto projevoval jen proto, aby se občas „ulil“ z vyučování. Výtvarně jsem se realizoval ve fotografii. V primitivních domácích podmínkách jsem zvládl složitý chemický proces vyvolávání černobílých i barevných negativů a pozitivů. Se svými nevalnými výtvory jsem se účastnil fotografických soutěží. Pokud nebyly dostatečně obeslány, stávalo se, že mé práce neskončily v odpadkovém koši, ale výjimečně i na výstavních panelech. R. 1979 jsem vystavoval také na Šolcově statku.
Krom shora zmíněné hudby a výtvarného umění nalézám zalíbení v literatuře. Mými oblíbenými spisovateli jsou Bohumil Hrabal a Ota Pavel. Ze současných autorů jsou mému srdci blízké především knihy Emila Hakla. Dále se mi líbí inscenace pražského Divadla v Dlouhé, čtyřnápravové tramvaje řady T, filmy Jiřího Menzela, dopravní letadla a písňové texty Jaromíra Nohavici. V mém hodnotovém žebříčku stojí Jára Cimrman nad Karlem IV. a ovarové koleno s hořčicí a křenem nad sonátou G-dur pro klavír a flétnu. Radši sedím u piva než na večeru poezie. Nemám rád lečo s uzeninou, pepermintový likér a spolek Přátelé Šolcova statku. Prvému a druhému se úporně vyhýbám, třetí se mi v srpnu roku 2015 podařilo ze statku vypudit.

IMAGE:
Po besedě a koncertu si hospodář Jan Samšiňák a účinkující herec Matouš Ruml vyzkoušeli letecké uniformy z inventáře statku. (11. září 2016, foto Jan Fleissig)

Konečně stálé zaměstnání
Skoro celý svůj profesní život jsem zasvětil letectví. Poprvé mě do této branže zavála náhoda, když jsem v říjnu roku 1981 na základní vojenskou službu narukoval k letecké armádě do Čáslavi. Roku 1985 jsem v letectví zakotvil definitivně. Zahájil jsem totiž studia na dvouleté civilní letecké škole a roku 1987 se stal řídícím letového provozu v Praze – Ruzyni (dnešní Letiště Václava Havla). Doposud v téže profesi působím na Oblastním středisku řízení letového provozu v Jenči u Prahy.

IMAGE:

Momentka z 57. ročníku festivalu Šrámkova Sobotka, z pořadu "Pocta Aleši Fettersovi". Hospodář Jan Samšiňák odpočívá na zápraží, pod sochou. (2. červenec 2013)

Hospodářem na Šolcově statku
Šolcův statek na mě otec převedl roku 2005. Tehdy už jsem naštěstí o dřevostavbách něco věděl. Roku 2003 jsem si totiž v obci Družec u Kladna postavil dřevěný dům, který se stal mým trvalým bydlištěm. Při ošetřování jedné a posléze dvou dřevěných budov jsem se z bezstarostného jonáka změnil v prošedivělou hromádku neštěstí, vděčně vzpomínající na zlaté časy, kdy jsem vlastnil toliko prakticky bezúdržbovou garsonku v paneláku.

IMAGE:
Jan Samšiňák zahajuje besedu s arch. Davidem Vávrou (13. července 2014, foto Ladislav Kubera)

Životopisná data Jana Samšiňáka

13.2.1957 Narodil se v Praze 4 – Podolí. Oba rodiče pracovali jako vědečtí pracovníci Československé akademie věd
1963 - 1972 Navštěvuje základní devítiletou školu v Praze 6, Majakovského ulici (dnešní Pelléova) a na Krupkově náměstí.
1972 - 1976 Středoškolská studia na gymnáziu v Praze 6, Arabské ul.
1976 - 1981 Studia zoologie speciální – antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze
30.9.1981 Ukončení vysokoškolských studií úspěšnou obhajobou zapomenutelné diplomové práce „Palatum durum“ (tvrdé patro), vedené prof. RNDr. Karlem Hajnišem, CSc.
1981 - 1982 Základní vojenská služba na základně 10. letecké armády v Čáslavi
1982 - 1984 Živí se současně jako řidič tramvaje a vědecký pracovník laboratoře motoriky Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity.
1985-1987 Na Řízení letového provozu ČSSR se zaškoluje a zacvičuje na funkci řídícího letového provozu
od r.1987 Pracuje postupně jako řídící letového provozu, instruktor a vedoucí směny v ŘLP ČR, s.p. na oblastním středisku řízení let. provozu v Praze – Ruzyni, později přestěhovaném do Jenče u Prahy.
2005 Od svého otce přebírá Šolcův statek v Sobotce.
od r.2006 Rekonstruuje areál Šolcova statku a soustavně se věnuje jeho údržbě.
od r.2009 Pořádá výstavy soch v lapidáriu Šolcova statku. Pořádání většiny expozic v sousední Galerii Karla Samšiňáka přenechává spolku Přátelé Šolcova statku.
28.8.2015 Pro trvalé neshody ze statku vykazuje spolek Přátelé Šolcova statku a od té chvíle se ujímá organizování veškerých výstav a dalších kulturních akcí v celém areálu.
Převzato z knihy Jana Samšiňáka "Šolcův statek v Sobotce - Historie, lidé, umění".
Vydalo nakladatelství Vladimíra Němečka, Varnsdorf 2015.