Rekonstrukce Šolcova statku

Období neúcty k roubenkám
Od počátku 20. století až do jeho poloviny se na Šolcův statek v Sobotce pohlíželo jako na běžný, nakonec i zastaralý dům. Roubených staveb byla totiž v té době v kraji spousta. Chalupníci tíhli spíš ke kamenným stavením, která postupně vytlačovala své dřevěné předchůdce. Tehdejší pochopitelná neúcta k roubenkám, již bychom mohli přirovnat k našemu dnešnímu oprávněně pohrdavému postoji k panelovým monstrům na sídlištích, se odrazila i v péči o ně. Jejich uživatelé si nelámali hlavy se stylovostí prováděných oprav ani se zachováním vzhledu či účelu svých stavení. Tak se třeba stalo, že obchodník Jan Havlík, který Šolcův statek získal ve 30. letech minulého století, necitlivě přistavěl přímo k jeho jižní stěně prosklený altán, kam ukládal zahradní náčiní. K maštali zase r. 1946 přičlenil strýc dnešního majitele, Josef Samšiňák, nevzhlednou garáž pro svůj automobil.

První rekonstrukce statku a její architekti
Ke zlomu v těchto postojích došlo až 3. května 1958, kdy byl Šolcův statek zapsán na seznam nemovitých kulturních památek. Vzápětí se začala chystat  jeho celková rekonstrukce z rozpočtu Státní památkové péče. Dle projektové dokumentace mělo být hlavním záměrem stavebních prací vytvoření „bytu gustoda“ (doslovně převzato z dobových pramenů) v přízemí a výstavních prostor v ostatních částech budovy. Tuto koncepci se nepodařilo realizovat. Roku 1967 na Šolcově statku sice došlo k ojedinělému pokusu o jeho zpřístupnění – konala se tu výstava „Primitivní malíři“ – avšak po jejím skončení dům na dlouhá léta osiřel. Z garsoniéry v přízemí se nakonec stal běžný obecní byt, který město pronajímalo potřebným. Zbytek domu se až do r. 1974 proměnil v zatuchlý depozitář, v němž byly uskladněny prázdné muzejní vitríny. Stálá výstavní síň se tu otevřela až 1.7.1974 dík soukromé iniciativě tehdejšího nájemníka a pozdějšího restituenta objektu dr. Karla Samšiňáka.
To jsme ale předběhli dobu. Hned r. 1958 statek zaměřil a přípravný projekt jeho rekonstrukce vypracoval arch. Josef Bušek. Krátce nato zahájené stavební práce na Šolcově statku vedl architekt  Břetislav  Štorm (1907 – 1960), jenž proslul především nadobyčej vydařenou obnovou hradu Kost. Významně se podílel i na rekonstrukci Emauzského kláštera a Břevnovského opatství v Praze. Také jeho koncepce generální opravy Šolcova statku nesla všechny znaky zručnosti svého autora. Bohužel, architekt Štorm zemřel před dokončením tohoto svého díla.

IMAGE:  
Arch. Břetislav Štorm

Rozestavěný statek pak byl svěřen soboteckému staviteli Janu Lacinovi (1886 – 1963). Ani ten není znalcům architektury neznámý. Proslul především elegantními prvorepublikovými vilami, které dodnes zdobí Boleslavskou ulici v Sobotce. V letech 1937 – 1938 řídil rozsáhlé opravy zámku Humprecht. Proslavila jej i chata v nedalekém Nebákově, kterou vystavěl r. 1941 jako výletní sídlo pro ředitele plzeňských Škodových závodů Ing. Pantoflíčka. Za méně zdařilou je považována jeho stavba z roku 1926, hotel Helikar na Podkosti, který do malebného koutu pod hradem, u hráze Bílého rybníka, poněkud nezapadl. Ostře se proti němu ohradil i slavný historik Josef Pekař (1870 – 1937). Ani dokončovací práce na Šolcově statku se arch. Lacinovi nepovedly, neboť nebyly jeho srdci blízké, a tak je v letech 1960 až 1963 šil horkou jehlou, namnoze bezohledně. Do organismu statku začlenil nepůvodní materiály, které již po deseti letech zavdávaly příčiny ke vzniku havarijních stavů. Například se zabetonoval přístup do sklepa a ucpaly všechny jeho větrací šachty. Vlhkost, která pocházela ze zdejší otevřené studánky, neměla kudy unikat, a proto vzlínala do domu, kde posléze způsobila hroucení základů a praskání podlahy v síni. Roubené stěny koupelny, kuchyně a ložnice v přízemí se obložily heraklitem, omítly a za touto neprostupnou vrstvou nekontrolovaně hnilo původní trámoví. Podlaha předsíně se vylila betonem. Při této rekonstrukci se také v přízemí překvapivě prorazila nová okna na místech, kde nikdy před tím nebyla. Je vysoce zarážející, že se k tak drastickému úkonu, výrazně měnícímu vzhled historické stavby, přikročilo v době, kdy již byla památkově chráněna.

IMAGE:
Arch. Jan Lacina
 
Statek v laické péči svého nájemníka
V roce 1971 se nájemníkem na statku, kdysi patřícímu jeho rodině, stal RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1923 – 2008).  To byl počátek opětovného rozkvětu zchátralé stavby. Na začátku svého působení svedl dr. Samšiňák úspěšný boj s dřevokaznými houbami, kterými byla v té době napadena značná část přízemí. Pak se pustil do opravy střechy, tehdy ještě doškové. R. 1974 se na její obnově podílel Vojtěch Kopic (1909 – 1978) z Kacanov, známý především jako autor reliéfů ve skalách pod svým stavením.

IMAGE:
Vojtěch Kopic před jedním ze svých reliéfů ve skalní galerii v Kacanovech

Došková střecha, jejíž část pocházela ještě z počátku šedesátých let, definitivně dosloužila r. 1980. To už Vojtěch Kopic nežil a v tehdejší etapě – dovolím si parafrázovat Karla Marxe – socialismu „odumírajícího a zahnívajícího“ již nebylo člověka ani firmy, která by stejný typ střechy obnovila. Namísto došků se proto položil šindel. I na něm se však projevila tehdejší nízká úroveň řemesel, a proto vydržel necelých 20 let.

IMAGE:
Detail severní stěny z počátku rekonstrukce r. 2006 - trámy, napadené hnilobou a dřevokazným hmyzem, jsou postupně demontovány, aby je nahradily "plomby" zdravého dřeva.

Aktivity dr. Karla Samšiňáka se neomezily jen na střechu a likvidaci dřevomorky. Úměrně možnostem doby, ve které až do revoluce r. 1989 nefungovaly služby a stavebniny byly vysoce úzkoprofilovým zbožím, neúnavně prováděl sám či s pomocí přátel veškerou drobnou údržbu, kterou statek vyžadoval. Ta však začala být na přelomu tisíciletí nad jeho síly, poněvadž se na statku začaly podepisovat důsledky nekvalitně provedených oprav, podniknutých na počátku šedesátých let. Přesto lze konstatovat, že nebýt právě nezměrného úsilí, které Karel Samšiňák péči o statek až do konce svého života věnoval,  dům by se stěží dochoval  až do současnosti.

IMAGE:
Jedna z tradičních technologií, použitých při poslední rekonstrukci statku - fixace vymazávek
dubovými kolíčky (z opravy severní stěny statku r. 2006)


Poslední celková rekonstrukce statku
V roce 2005 převedl dr. Samšiňák dům, který mu byl vrácen při restitucích, na svého syna Jana. Spolu se statkem synovi předal své celoživotní úspory, které se ihned investovaly do generální opravy budovy a jejího okolí. Tyto – prozatím – poslední práce projektoval a řídil Ing. Petr Zajíček (nar. 1956). Náročného úkolu v objektu, jemuž v té době hrozila zkáza, se Ing. Zajíček zhostil s nevšední citlivostí. Ta nejspíš pramenila z jeho osobního vztahu k Sobotce, kam za svými příbuznými dojížděl od dětství. Od studentských let pak nasával jedinečnou atmosféru Šolcova statku při hojných posezeních u zdejšího krbu. Nepominutelnou předností Petra Zajíčka bylo rovněž to, že na rozdíl od některých svých předchůdců nepodlehl svodu zviditelňovat sebe sama na realizaci, bedlivě sledované médii i odborníky z okruhu památkářů a stavitelů. Jeho koncepce spočívala v důsledné obnově všech dochovaných historických prvků. Do nich se mu podařilo nenápadně začlenit vymoženosti moderní doby, bez nichž by se dům dnes už stěží obešel (ústřední vytápění plynovým kotlem, rozvody studené i teplé vody, anténní přípojky pro příjem rozhlasového a televizního signálu, elektronický poplašný systém...). Výsledkem je areál, který svým vzhledem v nejvyšší možné míře odpovídá době svého vzniku, přitom úspěšně plní úlohu galerie a navíc poskytuje přiměřený komfort svým obyvatelům.

IMAGE:  
Ing. Petr Zajíček
 
Ani generální rekonstrukce statku, dokončená r. 2012, nedovoluje prohlásit práce na statku za definitivně skončené. Jak potvrdí každý zodpovědný chalupář, údržba staveb, obzvláště dřevěných, znamená trvalé úsilí. Majitel statku věří, že jemu i jeho nejbližším spolupracovníkům vydrží síly, zdraví i energie, nezbytné k zachování takového skvostu lidové architektury, jakým Šolcův statek bezesporu je.

Převzato z knihy Jana Samšiňáka "Šolcův statek v Sobotce - Historie, lidé, umění".
Vydalo nakladatelství Vladimíra Němečka, Varnsdorf 2015.