V. Šolc v poezii

Báseň Fráni Šrámka o Václavu Šolcovi
(z básnické sbírky Splav)
 
IMAGE:
Hrob Václava Šolce na soboteckém hřbitově. Kamennou desku s básníkovým jménem pořídili r. 1880 sobotečtí studenti, busta Václava Šolce je dílem sochařky Karly Vobišové - Žákové (1887 - 1961).

Básníkův hrob
Při vzpomínkovém padesátiletí smrti Václava Šolce v Sobotce
 
Toť prosté je, že zatlačili oči.
Toť prosté je, že umíráček zněl.
I hrob že vykopali. Je prosté vše
a smrt je nejprostší. Kdy sije, nevíš,
a náhle sklízí. Toť prosté je,
že vykopali tehdy hrob
a v hrobě leží mladý muž.
 
Snad mělo jinak být. V života strž
kořen tvrdý a selský
pevně měl vrůst. Košatě rozpřáhnout větve,
bouřemi hlaholit,
včelami sládnout.
 
V červenci nejprudší zabouřit lyrou,
v podzimku tiše shazovat listy,
co list, to díky,
co list, to sbohem,
když všechny už písně rozdány byly,
když jsme se jimi všichni už ozdobili.
A mohl jsi, živote, štědrý být k muži
a vlídný k starci.
Stařeček,
na našich ramenou teprve mohl být nesen,
my bychom teprve vraceli zemi
doznělou píseň,
doznělou píseň, jež rozdala všechno,
a ne ten přesmutný nástroj
ztrhaných strun.
Neb tak býti musilo.
Přesmutný nástroj o strunách ztrhaných
děd musil uložit v zemi,
co tam kladl,
tak už se podobat musilo příliš
podvrženému,
by krásněji nad tím se rozželel syn
a kouzelněji zasnil vnuk:
neb pro tebe, pro mne a pro nás všechny,
kdož tohoto kraje citlivě nosíme značku,
s námi to zůstalo a s námi to chodívá,
pro nás jsi barvou tohoto kraje,
Šolcova přervaná písni,
tebou nám zkrásněl a ty jsi mu vložila
v trnové čelo tesknící hvězdu,
ne že jsi rozpjala peruť a slunci jí blýskla,
však,
že jsi tak střeleným skroužila ptákem –
vždyť
je to tu kdesi a snad vždycky už bylo,
skřivánkem zperleno jasně, kulichem zalká to náhle,
luční se rozběhne stezkou a v lesní zapadá tmáni,
tak vždy snad bylo už a tebou a tebou
to smutnými zalkalo ústy,
skřivánkem, kulichem
usedlo na naši hřbitovní zídku,
tebou a tebou, Šolcova přervaná písni,
přervaná, přervaná,
a býti tak musilo,
za nás a za smutnou krásu tohoto kraje,
jak jednou rukou tu na prsa tiskne
posledních zřícenin trosku
a rukou druhou zdráhavě přikládá k ústům
zelenou píšťalu lesů a větrů a lučin,
by na ni smál se a plakal,
sám básník už, vizte jen, on již sám básník –
tož za smutnou krásu tohoto kraje
za jeho tesknici, za jeho žal
kříž písně vzít na bedra musil
ten z jeho synů, jenž srdcem nejvýš hořel,
a věnčen buď den, kdy se to stalo,
kdy s křížem vyšel,
a v smuteční vrbu rozšum se, dni,
kdy pod křížem padl.
 
Cizinče,
sem zbloudiv, bys utrhl, přivoněl a zahodil opět,
bys ke dnu nepohléd, neslyšel
pod vodou zvonů,
nám uvěř, kdož tohoto kraje
citlivě, osudně nosíme značku:
my, kdybychom raziti měli
vzpomínky domovské, nejpokrevnější vzpomínky peníz,
na tomto penízi za truchlým a bludným tvarem,
za mlýnem větrným,
jak tu kdys nad námi stával
a smutnil a smutnil,
za ním by vyhlížel pohled svéhlavě snivý
Václava Šolce.

IMAGE:
Fráňa Šrámek na ex libris od Evy Haškové

Ukázky z díla Václava Šolce

Báseň Naše chaloupky

Chaloupky naše, buďte požehnány!
Po vlastech porozseté v sadův lůně
fialky skromné jarní, vzácné vůně,
z vás první květy na věnce nám dány.
Vy chudé, nuzné betlemské salaše,
nad vámi plála hvězda mesiáše,
budoucích chrámů prvotinské stany —
chaloupky naše, buďte požehnány!

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Po vískách v utajeném skryty klidu
jste zřely nejkrutější naši bídu,
když na chlévy nám chrámy rozmetány;
vy prvé jste zas pláče konejšily,
ve vás se slzy v skvostné perly slily,
jež dvoustaletim byly prolévány,
chaloupky naše, buďte požehnány!

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Nad hrobem starým kolébky vy nové,
z vás první vyletěli skřivánkové,
nesouce jarní písně v nebes stany,
vy poušti šírošíré zřídla čistá,
vy rajským květem posvěcená místa,
vy skvosty z rumu slávy vykopány —
chaloupky naše, buďte požehnány!

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Vy hrady krásnějšího zasvěcení,
rytíři vaši duchem obrněni
nebili žádné, hojili však rány;
byť skromné jen a malé vaše cely,
však ve vás poukryl se národ celý,
když paláce mu v mrzkost rozprodány -
chaloupky naše, buďte požehnány!

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Vy musy naše jste nám dochovaly,
pod vaší střechou ony klidně spaly,
když na žebrotu byly vy mrskány;
vy národa poslední asylové,
vy kněží našich skrytí oltářové,
vy perel, drahokamů chudé schrány —
chaloupky naše, buďte požehnány!

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Hle národ poutník k vám svůj krok obrací,
žehnejte těžkou jeho svatou práci,
by síly jeho v zmar nebyly dány.
Nad vámi lidstva duch se rozepěje,
když národ skonejšiv své pranaděje,
nad střechou vaší vzklene slávy stany, —
chaloupky naše, buďte požehnány! —

(Z básnické sbírky Prvosenky)

IMAGE:
Václav Šolc na dřevorytu, zhotoveném podle fotografie, která vyšla r. 1890 v Květech

Báseň V zlatou hodinku

Ves se dvoří, krčma zvučí,
na zápraží děti skáčí,
každé v ruce po kytici
a makovém po koláči.

V krčmě kmotři v rozhovorech
za dubovým v koutě stolem,
paní matky jako kytky
po lavicích sedly kolem.

Hoši pějí písně vzhůru,
hned zas v kola tancem víří,
a děvčátka jak poupátka
v růžovém se věnci pýří.

Sběhlo celé posvícení
ku zlaté se ku hodince,
i ta babka s marcipánem
vyhlédla si koutek v síňce.

Tu pan kmotr ze zástolu:
»Jak ta mládež divně skáká!
Já řku, páni muzikanti,
spusťte forte rejdováka!«

A ke kmotře ke sousedě:
,Nuže, kmotra, na podpatky,
ukažte jim, jak se vznáší
s nožkou svižnou střevíc hladký!'

A pak kmotr luskl sobě,
kmotra se již přitočila,
a muzika staroslavná
rejdováka zanotila.

Kmotr svižný jako vítr
v kole hýří až to práší,
kmotra při něm jak ve větru,
růžový se lístek vznáší.

Vtom se pustí — kmotra v předu
křepeličky drobným cupem,
a pan kmotr za ni v skoku
vraníkovým hravým dupem.

Ale kmotra jako muška
před kmotrem se točí, míhá,
ten ji krokem, ten ji okem
v každém nožky hnutí stíhá.

Hned se dvoří, vrtí, šlape
jak holub kol holubinky,
hned zas zdáli po kmotřici
strojné hází kudrlinky.

Rázem na to jako střela
ku sousedě pozaskočí,
dupne sobě, pozavýskne
a dál švarně kolo točí!

Planou kmotři na lavicích,
kmotry sebou potřásají,
krčma zvučí, mládež čumí,
a muziky samy hrají.

Zajelo jim všechněm do žil
starodávné rejdování —
i ta babka s marcipánem
rejduje kdes v zpomínání. —

Vřískla basa na finale,
kmotr zvedne kmotru vzhůru,
skončil, prostřed jizby stana,
rejdováka slavnou tůru.

A pak k chase, jež tu stojí:
»Já řku, chaso, bez caviků!
Nech to panské trdlování —
zarejduj dle starých zvyků!«

(Poprvé vyšlo v Květech r. 1869.)

Převzato z knihy Jana Samšiňáka "Šolcův statek v Sobotce - Historie, lidé, umění".
Vydalo nakladatelství Vladimíra Němečka, Varnsdorf 2015.