Karel Václav Rais o životě Václava Šolce

Převzato z knihy K. V. Raise Ze vzpomínek II, s poznámkami Jana Samšiňáka
 
IMAGE:
K. V. Rais na portrétu od Maxe Švabinského

R. 1890 vyšla v Květech studie „Václav Šolc“ od Bohuslava Čermáka. Spisovatel snesl tu zprávy, jež ze Sobotky o rodině a životě básníkově načerpal; měl je též od Sudkův (hospodáři v sousedním kamenném domě č.p. 259 – poznámka majitele Šolcova statku) a Šolců, snad i od mladší sestry Václavovy, Lenky, provdané Macounové, v blizoučké vsi Spíšové. Pan Sudek o článku v Květech věděl. Vypravoval mi některé drobnosti hlavně z posledních let básníkových. Věci neveselé.
Kdo zná rolnický život, stálou lopotu v polích i doma, i jak těžko se tam groš ušetříval, nebude se diviti, že se ti milí lidé dívali na Václava zcela jinak než vzdálené čtenářstvo. Rodiče ho dali studovat a chtěli z něho míti „pána“. Po smrti otcově zůstala mu ještě pěkná pomoc. Ale konec konců po studiích na filosofické fakultě pražské přišel domů k matce na vejměnek. Ze Sobotky vyšlo jako on mnoho studentů, a páni se z nich stali: Jeřábek byl profesorem, Jindřich Šolc advokátem, Dvorský úředníkem zemského archivu a tak i jiní a jiní se spořádaně usadili, slaveni byli – zatím co on… Že byl básník a ne ledajaký? Jak tomu měli rozuměti, když mu ani mnozí zdejší páni nerozuměli a dívali se snad na Václava s patra. Tomu, co v něm vřelo, nerozuměli, proto toho, co se s ním dělo, nechápali, vždyť, věru, nechápal toho ani sám. Kořeny všeho přinesl si na ten boží svět, a okolnosti, do nichž přišel, lehce ho strhly. Praha, milovaná, obdivovaná Praha venkovským mladíkem as pořádně zatočila ve svých vírech. V ní se z něho stal bohém. Duše však zůstala dobrá, nadšená, planoucí pro svůj národ, pro jeho tužby a zápasy. V Sobotce je dosud známo, jak rád sháněl ušlechtilé zábavy, jmenovitě divadlo. Pro poesii hořel až do posledka. Selskému lidu udřenému rozuměl, měl ho rád, chaloupkám jeho požehnal, mozolnou ruku písní svou políbil, v „Dědových vráskách“ tu vřelou lásku svou vyslovil. A básnil do konce žití; utlačení, zavrhovaní měli v něm svého pěvce.
Vrátil se domů chud, znaven a neměl než tu maminku … Mnozí se naň dívali jen jako na sešlou existenci, ale kniha jeho „Prvosenek“ staví jej na přední místo rodáků soboteckých. Kniha celkově vyšla právě na konci žití jeho; pan Sudek pravil, že za ni dostal „dost peněz“ … Ti, kteří tam však jeho srdce poznali blíže, měli ho stále v jasné památce. S jedním z takových domácích přátel jeho jsem tam o něm mluvil. Uměl ještě kusy vlasteneckých popěvků, které Václav při rozličných příležitostech ve společnosti druhů dle melodií národních písní složil. Chválil ho velmi. Něco z těch vzpomínek napsal jsem do slavnostního listu „Morava svým Maticím“ (Brno, 1897) a podávám tuto několik úryvků.
V. Šolc míval rád harfy; za jejich zvukem chodil prý v Praze jako zmámen. Doma v Sobotce harfenistovi Procházkovi z Nového Bydžova písničky skládal, psával a učil je zpívat. Herec prý valný nebyl, třebaže na divadle rád hrával hrdiny; i hlas měl přichraptěný.
A býval jako poplašený pták. Navštívil ho kdysi v Praze sobotecký dobrý přítel, přinášející vzkazy od „mamičky“ a ještě od někoho, kdo vzpomínal. Šolc tehdy bydlil v Truhlářské ulici. Když jej tu přítel spatřil, bylo mu nadmíru teskno. Václav vyslechl přátelské vzkazy, vyslechl domluvy a rady, ale neřekl tak ani onak. Vyprovodil přítele až k Josefskému náměstí – dále se ostýchal – vyhrkl: „Pozdravuj mamičku!“ a již byl ten tam.
Bouřný byl tehdy jeho život; marně jej prý přátelé hleděli zachránit – ačkoli já na ty přátelské záchrany příliš nevěřím, spíše na závist a škodolibost. Vždy po čase se opět ztišil a vrátil do matčina vejměnku. Zas byl dobrý, tichý, měkký, všude rád vídán, ale – nejraději sám. A vždycky jen: „Mamičko, mamičko, všecko zas bude dobře!“ Zahrádku vzdělával, v polích pomohl, s dětmi po bratrovi se těšil, k příteli do chalupy zaskočil. Piják nebyl. Ve výminku sedával zamyšlen nebo, tužku maje za uchem, mlčky, třeba do půlnoci chodil po sedničce a chvílemi si něco naškrtal. Paní Sudková, jeho švagrová (ovdovělá manželka nejstaršího básníkova bratra – pozn. majitele Šolcova statku), mi vypravovala: „Kolikrát s námi mluvil a najednou z ničeho nic něco zapisoval. Já jsem dlouho nevěděla, co to dělá, až jsem se zeptala panímámy, proč tak chodí a na něco zle myslí. A panímáma povídala: „No, víš, to zkoumá ty básně!“
Ale nenadále zas uletěl do světa a vrátil se hůře, než kdy před tím. Mamička dříve kárávala, zvláště večer, když bývali sami, ale potom již mlčívala a jenom k nebi žalovala.
Jednou přišel Václava navštívit pražský přítel a našel jej v poli, na mezi; seděl tam bos a psal „Dědovy vrásky“.
Ale i v nejhorších dobách zůstal hrd, nechtěje od nikoho, pána nepána, žádnou milost, žádnou almužnu. Jednu dobu ho přiměli, že chodil psát k notáři, dlouho tam však nevydržel. Povídal prý: „Dávno jsem zapomněl, co tam vědí! To si vyjdu jen tuhle ven, zahvízdám si a vydělám víc!“ Ale chudým lidem poradit, za dobré slovo napsat jim to ono k úřadům, vždy hned byl ochoten.
Představuji si jej v duchu v tom širém vejměnku (dnešní kuchyně v přízemí – pozn. majitele statku), sedícího na rodinné malované truhle a slyším mamičku, jež davši prostý oběd na stůl, nejlaskavěji pobízí: „Pojď, Venco, pojď a nech už té špekulace s těmi básněmi.“
Matka zestaravši a vše obětovavši, ztratila naději, že se syn vrátí do řádného života. V nejtěžších chvílích splývala jí se rtů bolestná slova: „Aspoň kdyby si ho Pánbůh vzal, dokud jsem na světě, aby jím pak lidé nepostrkovali!“ –
Václav Šolc vraceje se jednou za horkého červencového dne z Jičína, zpocen se stavil ve Vohavči (obec Ohaveč na hlavní silnici ze Sobotky do Jičína – pozn. majitele statku) v hospodě a rychle vypil dvě sklenice piva. Náhle se mu udělalo zle; domů ho už těžce dopravili. Dostal zápal plic. Z některých rodinných důvodů se domnívám, že byl tuberkulose nachýlen, jistoty však nevím. Když ve výminku ležel v bezvědomí, pořád jen: “Mamičko, mamičko!“ a rukou, jak by v ní tužku držel, naprázdno psal. Jen asi 4 dni to s ním trvalo. Skonal dvaatřicetiletý v náruči matčině dne 14. července 1871. Roku 1880 postavilo mu studentstvo v městě pomníček a na hřbitově položilo na hrob kamennou desku s jeho jménem. Pomník s reliéfovou podobiznou je v malém sadě nedaleko rodného domu (odlitek tohoto reliéfu dnes visí vedle vchodu do statku – pozn. majitele). Studentstvo vykonalo tím krásnou povinnost.

IMAGE:
Sobotka na kolorované fotografii z r. 1920. Šipka označuje parčík s pomníkem Václava Šolce. Dnes na tomto místě stojí budova České spořitelny (dříve Okresní záložna hospodářská) a Šolcův pomník je posunut o pár metrů dopředu.

Jednou jsem seděl v Šolcově zahradě pod stromem a básníkův synovec, hospodář, si přišel sednout ke mně. Na strýce Václava, jejž v mládí poznal, vzpomínal s vroucností, až se žalostně rozplakal. Vypravoval, jak rád ho vídal na divadle, a když jsem se zeptal, zda uměl hrát, odpověděl: „Ó, to on hrál krásně – to on tolik křičel –„
Dle podoby jeho synovců a bratra představuji si jej prostřední výšky, ulehlého, v ramenou silného, mírně ohnutého, čela vysokého, hlubokých očí, lícních kostí trochu vysedlých, hojných kaštanových vlasů; Čermák praví, že později míval pod nosem a na bradě světlejší vousy.
Měl jsem psáti vzpomínku na svůj pobyt v Sobotce a píši tolik o Václavu Šolcovi! Ale kterak nepsati, když vzpomínky oné jsou svázány s jeho domácím okolím a když při pouhém slově Sobotka se mi vynoří on …
 
IMAGE:
Petr Minka: Šolcův statek, Václav Šolc a jeho múza