Veselé příběhy K. Samšiňáka

Karla Samšiňáka si rozhodně nesmíme představovat jako suchopárného vědátora. Byl totiž všeobecně znám jako vtipný vypravěč nepřeberného množství skvěle vypointovaných příběhů, jimiž dokázal pobavit nejednu společnost. Do této kapitoly jsem zařadil veselé příhody, jež otec vyprávěl, anebo které jsem s ním zažil.

IMAGE:
Festival Šrámkova Sobotka, 90. léta minulého století. Karel Samšiňák (na snímku vpravo od dveří) předčítá cosi žertovného, na Šolcově statku vládne všeobecné veselí.

Sólo pro Samšiňáky
Těžko říci, která dáma donutila mého otce vyrazit ze Sobotky až do 6 km vzdálené obce Samšina na taneční zábavu. Sám od sebe by tam určitě nešel. Dozajista nepatřil mezi muže, kteří by své pocity vyjadřovali tancem.
Během tancovačky na Samšině se jistě – řečeno vojenskou terminologií - „nic zvláštního nestalo“ až do půlnoci, kdy na pódium k hudebníkům vyskočil rozjařený místní chasník a zvolal do sálu: „Samšiňáci, sólo!“. Na jeho povel se starousedlíci disciplinovaně shromáždili na tanečním parketu, zatímco přespolní jej spořádaně opustili. Jedinou výjimkou byl Karel Samšiňák, který zůstal. Netrvalo dlouho, pevně jej obestoupil hlouček místní omladiny a začal zle dorážet: „Neslyšels, že sólo mají Samšiňáci?! Koukej vypadnout!“. „Dovolte, já jsem přece Samšiňák“, bránil se domnělý vetřelec. Tak nehorázná drzost místní rozpálila do běla. „Nevykládej, to bychom tě museli znát“, odsekli a jistě se už už schylovalo ke rvačce, když se Karel Samšiňák vytasil s občanským průkazem. Podal jej nejagresívnějšímu ze skupiny. Ten nahlédl do dokumentu a nevěřícně vytřeštil oči. „Chlapi, ten blbec je opravdu Samšiňák“, hlesl. Průkaz pak šel z ruky do ruky, až postupně oběhl celý sál. To už Samšiňáci přijali Samšiňáka do svých řad a společně s ním vydatně popíjeli až do rána.

IMAGE:
Karel Samšiňák (na snímku vlevo) v kuchyni statku, přelom 70. a 80. let minulého století.

Jak se stal Karel Samšiňák baráčníkem
V šedesátých letech minulého století se Karel Samšiňák chystal na Československé akademii věd obhajovat disertační práci, na jejímž základě se udělovala vysoká vědecká hodnost doktora věd – DrSc. Zvláštní komisi pro obhajoby tehdy zajímaly nejen odborné kvality uchazeče, ale i – a možná především – jeho politická angažovanost. Za jedině přípustné pro získání doktorátu věd bylo považováno členství ve vládnoucí Komunistické straně Československa. V té ale Karel Samšiňák nikdy nebyl. Disertační řízení se proto odbylo rychle. Komise  s nelibostí prohlásila, že: „Soudruh Samšiňák posud není politicky organizován, tudíž se kandidátská zkouška odkládá.“ Uchazeče pak vyzvala, aby s tím do příštího sezení „něco udělal“.
Druhý pokus o získání doktorátu věd proběhl asi po půl roce. Karel Samšiňák předstoupil před komisi a ta mu ihned položila stěžejní dotaz: „Soudruhu, jste již politicky organizován?“ Samšiňák odvětil: „Ano. Vstoupil jsem v Sobotce k baráčníkům“. Netřeba dodávat, že na titul DrSc. nikdy více nedosáhl. 
 
IMAGE:
Karel Samšiňák s baráčnickou čepicí – obraz Václava Pokorného z r. 1997

Lapač střel značky Lancaster
Zima roku 1952 byla obzvláště tuhá. Nebylo divu, že při ní v nevytápěných místnostech děčínského muzea, v jehož čele tehdy Karel Samšiňák stál, zamrzla voda v porcelánové míse splachovacího klozetu. Ta praskla a bylo na řediteli, aby ji odstranil. Pro tento příběh je důležité, že mísu vyrobila porcelánka Lancaster, která nesla stejný název jako slavná zbrojařská firma.
Shodou okolností ve stejné době přišel všem muzejníkům zmatený přípis z ministerstva kultury, aby po vzoru Sovětského svazu navazovali soudružskou spolupráci, v jejím rámci si vzájemně vyměňovali exponáty a tím přispívali ke zkvalitňování sbírkových fondů ... Podobných oběžníků chodily z vrcholných státních institucí celé stohy. Stěží je kdo četl, natož aby se jimi řídil.
Mozek Karla Samšiňáka byl, jak se pro jeho kvalifikaci sluší a patří, po všech stránkách mozkem vědce. Věci zdánlivě neslučitelné dokázal proto propojit do pozoruhodných spojitostí. Siru Alexandru Flemingovi taková schopnost pomohla vynalézt penicilin, Karla Samšiňáka většinou dostala do maléru. V tomto případě hbitě vymyslel, jak jedním rázem splní ministerský přípis a ještě se zbaví neskladného odpadu, představovaného prasklou záchodovou mísou. Nelenil, sedl k psacímu stroji a na hlavičkovém papíru děčínského muzea položil ministerstvu kultury zdvořilý dotaz, zdali může na základě jejich dopisu číslo jednací … ze dne … obohatit rodící se expozici historických zbraní v litoměřickém muzeu věnováním unikátního exponátu z inventáře Oblastního muzea v Děčíně, jímž je „lapač střel značky Lancaster“.  Na dokument otiskl služební razítko a doporučeně jej odeslal svým nejvyšším nadřízeným do Prahy.
Nabídka děčínského muzea byla asi jediným ohlasem na příslušný výnos, a proto vzbudila nevšední pozornost. Přes nejrůznější tajemníky a náměstky postupně doputovala až na ministerský stůl. Do Děčína byl zanedlouho doručen blahosklonný souhlas, vlastnoručně podepsaný ministrem kultury Zdeňkem Nejedlým, že se „lapač střel značky Lancaster“ skutečně smí převést do fondu litoměřického muzea. Karel Samšiňák opatřil dřevěnou bednu, vystlal ji dřevitou vlnou, vložil do ní nedbale vyčištěnou, prasklou klozetovou mísu „lancasterku“ a po kurýrovi ji vyslal do Litoměřic. Ničeho se neobával, poněvadž v tamním muzeu působil jeho kamarád, dr. Otakar Votoček, s nímž si kanadské žertíky tropil běžně.
Asi by se opravdu nic nestalo, kdyby se v Litoměřicích právě nekonalo celostátní zasedání muzejníků. Uprostřed jejich jednání se rozlétly dveře, vešel zřízenec a zvolal: „Vezeme nějakou bednu z Děčína!“ V sále to zašumělo. Všichni již slyšeli o „lapači střel značky Lancaster“. Nedovedli si jej představit, ale – jakožto uznávaní odborníci – se to báli přiznat. Proto bylo rozhodnuto přerušit schůzi a rozbalit tajuplnou zásilku. Bedna se rázem ocitla na předsednickém stole. Chvíli se páčilo, pak se odstraňovaly chomáče dřevité vlny, až se přítomným v celé své kráse zjevila klozetová mísa, na níž zářil nepřehlédnutelný firemní štítek „Lancaster – zdravotní porcelán“.
Tato událost jistě nebyla jediným důvodem, proč Karel Samšiňák několik měsíců poté nastoupil na základní vojenskou službu k jednotkám PTP, tedy k pověstným „černým baronům“. Zajisté však k tomuto jeho narukování přispěla.

IMAGE:
Karel Samšiňák na setkání se svými spolubojovníky, bývalými příslušníky Pomocných technických praporů (Černých baronů).

Ukradený obraz
V době, kdy Karel Samšiňák pořádal výstavy výtvarného umění na chodbě Biologických ústavů ČSAV na Flemingově náměstí v Praze, došlo tu k nemilému incidentu. Jeden z obrazů z ničeho nic zmizel. Vzniklá škoda se však uhradila z pojistky. Poškozenému umělci se vyplatila částka, rovnající se prodejní ceně díla, což jej plně uspokojilo. Na věc se rychle zapomnělo.
Po nějakém čase malíř tvořil ve svém ateliéru. Když vyhlédl z okna, naskytla se mu zvláštní podívaná. Po silnici jel muž na mopedu. Jistě byl opilý jak zákon káže, poněvadž se prudce kymácel ze strany na stranu. Každou chvíli ztratil rovnováhu, upadl a když se sbíral ze země, na něco se vyptával kolemjdoucích. Ti mu ukazovali právě na Mistrův ateliér.
Naposledy se moped i se svým jezdcem skácel před malířovým domem. Jeho řidič vevrávoral do ateliéru a s těžkým jazykem zadrmolil: „Mistře, před rokem jsem vás strašně poškodil. Ukrad´ jsem vám obraz“. Malíř vyskočil a vyháněl nezvaného návštěvníka: „Člověče, dostal jsem peníze od pojišťovny, běžte pryč, nechci o tom slyšet!“ Opilec se však nedal odbýt. „Já to tak nemůžu nechat“ , opáčil: „já vám za to přines´ sošku“. Sáhl do kapsy a ze špinavého kapesníku vybalil krásnou drobnou plastiku. „Tohle vysochal nějakej Rodin. To jsem ukrad´ v Louvru“.

IMAGE:
Karel Samšiňák při rozhovoru s ministrem životního prostředí ČR Milošem Kužvartem, Sobotka, r. 2001.

Objednávky piva
V jakémsi pivovaru si asi špatně poznamenali spojení na svého stálého odběratele. Proto jednoho dne Karla Samšiňáka v jeho bubenečském bytě překvapili telefonickým dotazem, kolika sudy piva si přeje zavézt svou restauraci.To byla voda na otcův mlýn. Ani na vteřinu jej nenapadlo odbýt volajícího otřepanou frází: „To bude nějaký omyl, tady je soukromý byt“. Naopak suverénně odvětil: „Přivezte mi to stejně jako posledně“. Hlas na druhém konci drátu se ujistil: „Takže 5 sudů desítky a 2 sudy dvanáctky?“. „Jo“, pravil otec: „anebo víte co, desítky mi dovezte 6 sudů.“ Stejná debata se pak se železnou pravidelností opakovala každý týden. Táta v sobě nezapřel syna úspěšných obchodníků, a proto vysoce věrohodné objednávky sypal z rukávu. Skvěle si pamatoval své předchozí požadavky a ty pak upravoval s ohledem na roční období, dovolené, počasí a svátky.
Nikdo už nezjistí, která restaurace byla zásobována podle instrukcí Karla Samšiňáka. Jisté však je, že z pivovaru k nám telefonovali několik let, aniž by pojali sebemenší podezření, že tu něco nehraje. Navíc se opovažuji soudit, že někde v Praze výborně prosperovala restaurace, jejíhož výčepního ve snu nenapadlo, že mu pivo vozí na základě objednávek anonymního šprýmaře.

IMAGE:
Karel Samšiňák ve svém bytě v Sobotce, kolem r. 2003

Výchovné plesknutí
Jak už jsem přiznal jinde, byl jsem dítě zpomalené ve vývinu a dalo by se říci tupé. Projevovalo se to i tím, že jsem se – s prominutím – běžně počurával až do věku 3 let. Zoufalá maminka se, jako správná vědkyně, pokoušela zjednat nápravu vyhledáním pomoci dětského psychologa. V současnosti by takový postup nikoho nepřekvapil. Psychologů je jak máku a chodí se k nim nejen s dětmi, ale nejednou i s trudnomyslnými psisky. Na začátku 60. let minulého století však byla psychologie neznámým a bezmála tajuplným oborem, o jehož existenci neměla veřejnost ponětí.
Než však maminka stačila uskutečnit novátorský záměr, došlo k události, která zcela zvrátila její plány. Osaměl jsem doma s tatínkem, který mě měl hlídat. Každý jsme se věnovali svým záležitostem. Otec, jako obvykle, na něco zíral do mikroskopu a já se mu batolil u nohou. Byl jsem natolik zabrán do hry, že jsem přestal myslet na neklamné signály, přicházející ze svěračů mého močového měchýře. Stalo se, co muselo. Za chvíli se pode mnou objevila loužička a otec počal s mimořádnou nelibostí likvidovat kalamitu. Ve srovnání s maminkou, která si v takových případech počínala s obdivuhodnou zručností, byl otec neuvěřitelně neohrabaný. Zmateně pobíhal po místnosti, všechno mu padalo z rukou – až jsem se tomu musel hlasitě zasmát. To jsem neměl dělat. Tátu, do krajnosti vystresovaného činností, již nezvládal, dětský smích rozzuřil. Přiskočil ke mně a na hýždě, dočasně nezahalené textiliemi, mě plesknul. Natolik vydatně, že na mně maminka po svém příchodu objevila rudou stopu po otcově dlani, na jednom místě zvýrazněnou tmavším proužkem – to jak se sem otiskl tatínkův snubní prsten.
Od té doby už jsem se nikdy nepočural. Kéž by Všemohoucí otcovu pádnou pravici pozlatiti ráčil. Nebýt jeho rány, která nepadla vedle, docházel bych v souladu s koncepcí své maminky k psychologům doposud a pod jejich odborným vedením bych se dnes již nejen počurával.

IMAGE:
Výstava na Šolcově statku se právě zahajuje zpěvem. Vlevo Karel Samšiňák (zpěv rozhodně nebyl jeho silnou stránkou), v popředí čelný představitel spolku Zdělanců a na rozdíl od Samšiňáka zdatný pěvec Jiří Demel.

Barevná televize v Sobotce
Mýlí se každý, kdo se domnívá, že televize zahájila na našem území barevné vysílání až v roce 1973. Díky mému otci se tak stalo o dobrých 10 let dříve, avšak barevná televize tehdy fungovala vždy jen na Pondělí velikonoční a výlučně v katastru Sobotky.
Velikonoční koleda nebyla v Sobotce jen záležitostí malých dětí. S pomlázkou chodili i jejich otcové. Zatímco mládež se, v souladu s tradicí, zajímala především o kraslice, dospělí se snažili vykoledovat nějaký ten kalíšek lihoviny. Vzpomínám, jak jsem v dětství vždycky po vyšvihání domácí paní za celou naši skupinu hlásil: „Je nás dohromady deset, ale  čtyři pijeme jenom limonádu“. To znamenalo naservírovat 4 sklenky vysoce syntetické, průmyslově vyráběné, leč dětmi oblíbené žluté limonády a 6 panáků – obvykle – slivovice. Přestože se všichni skvěle bavili, mého tátu  napadlo, jak lidové obyčeje ještě vylepšit. Přišel totiž s neotřelou myšlenkou, že do praxe uvedeme strohou definici „barevná televize je přenos barevného obrazu na dálku“. Barevné vysílání mělo v Sobotce o Velikonocích probíhat tak, že koledníci s obvyklou průpovídkou: „Pomlázka se čepejří, sotva vejdem do dveří …“, vtrhnou do domácnosti, v nastalém zmatku svěsí ze stěny libovolný barevný obraz, ten nenápadně přenesou do dalšího bytu, pověsí na místo jiné barevné malby, tu obdobně donesou o dům dál … Takto jsme obešli celou Sobotku, tudíž přenos barevných obrazů neboli barevná televize tu fungovala bez jediné ztráty signálu po celou koledu.
Ještě v létě, když jsem do Sobotky přijížděl na prázdniny, potkával jsem na ulicích zamyšlené občany s obrazem pod paží, jak obcházeli sousedy a poptávali se, zdali náhodou nepostrádají malbu, již přinesli a jestli někdo neví o jejich ztraceném zátiší se srnkami.

IMAGE:  
Karel Samšiňák s novorozeným synem Janem, rok 1957

Jak jsem se málem nenarodil
Jednoho podzimu roku 1956 jsme se do soboteckých lesů na houby vypravili tři: táta, máma a já, poklidně spočívající pod jejím srdcem. Do mého narození totiž zbývaly nejméně čtyři měsíce. Úroda hub prý byla mimořádná. Košík byl za chvíli plný. Otec, který se skvěle vyznal i v mykologii, přitom našel jakousi nesmírně vzácnou, avšak prudce jedovatou houbu. Položil ji navrch úctyhodné hromádky hříbků, klouzků, křemenáčů a jiných ušlechtilých plodin, aby si ji doma vyfotografoval. Matce neřekl nic. Zastával totiž rozumný názor, že ženám, obzvláště vlastním, se sděluje jen to nejnutnější. Jinak totiž kladou zbytečné dotazy. Kdyby se své novomanželce svěřil, že si domů nese jedovatou houbu na vyfotografování, jistě by se jej zeptala, proč si ji nevyfotil hned. „Nemám s sebou fotoaparát“, odvětil by. „Proč sis ho nevzal?“, pravila by žínka a tím jej obtěžovala a vytrhovala z jeho mlčenlivého rozjímání.
Doma matka, bezmezně důvěřující otcově biologické erudici, celý obsah košíku nakrájela a za chvíli už si i se svým chotěm pochutnávala na smaženici. Po vydatném obědě se otec slastně uvelebil v křesle. Ještě než jej zmohla dřímota, zeptal se: „Kam jsi dala …“ -  následoval přesný latinský název, sestávající, jak se na přírodovědce sluší, ze jména druhového i rodového. „Cože?“, nejspíš se zeptala maminka. „Kam jsi dala tu houbu, co jsem si ji chtěl vyfotografovat?“, opáčil otec.  „Jakou houbu? Všechno jsem nakrájela do smaženice, která ti tak chutnala.“
V příštích minutách už se do jičínské nemocnice řítila sanitka, vezoucí dva pacienty na výplach žaludku. Otec tehdy prvně vyslovil obavu, že dítě, které se zanedlouho narodí, bude po prodělaném prenatálním šoku blbé. Tento názor na mou inteligenci zastával až do konce svého života.

IMAGE:
Vzácný snímek z představení soboteckých ochotníků. Druhá zleva je Marie Samšiňáková, matka Karla Samšiňáka.

Veterinář
Když jsem občas v dětském věku během pobytu v Sobotce ochořel, maminka se mnou na zdravotní středisko vysílala otce. Usuzovala, že mi tatínkovy známosti zaručí vzornou lékařskou péči. Přesto jsme v přeplněné čekárně soboteckého pediatra nejednou pobyli hodinu i déle, než mě konečně ošetřili. Při jednom takovém úmorném čekání táta náhle zavelel: „Pojď, zajdem jinam!“
Zvedli jsme se a přesunuli na nedaleké veterinární středisko. „Doktor jako doktor“, brumlal táta později na svou omluvu, když mu na to maminka přišla. Zatím však nic netušila a my usedli do útulné čekárny, s obrazy roztomilých zvířátek na stěnách. S námi tu byli jen dva lidé – dívka s pejskem a stařík s kotětem. Jakmile si nás MVDr. Soldán (jméno jsem rafinovaně pozměnil, aby obětavému zvěrolékaři nebyl posmrtně a exemplárně odebrán diplom) všiml, hned nás uvedl do ordinace. Klienti, kteří tu byli před námi, neprotestovali. Žádné zvíře jsme s sebou nenesli, proto, nebožáci, nepostřehli, že je právě předbíháme. Dr. Soldán se s tátou vřele přivítal a hned sobě i jemu nalil „welcome drink“ do baňaté laboratorní kádinky. Teprve po naservírování „myslivce i do druhé nohy“ se lékař zeptal, co nás k němu přivádí. Otec vylíčil, že chraptím a bolí mě v krku. Veterinář mi bez mrknutí oka a hlavně bez protivné špachtle nahlédl do hrdla, z cáru novin zručně ukroutil kornout, naplnil jej jakýmsi práškem a pravil: „Ráno a večer to klukovi nasyp do žrádla“. Načež se pánové občerstvili třetím myslivcem a přátelsky se rozžehnali.
Maminka nad zvláštní medicínou kroutila hlavou a utrousila poznámku o primitivní venkovské pediatrii, nicméně postupovala přesně podle návodu. První den večer a druhý den ráno jsem pojedl hovězí polévku s tajemným práškem. Poté už jsem byl zdravý jako rybička. V dalších měsících jsem byl stejně ošetřen ještě několikrát, vždy se stejně uspokojivým výsledkem.
Všechno prasklo teprve když jsme se s maminkou procházeli po Sobotce. Náhodou jsme se ocitli před veterinární klinikou a maminka mě poučila: „Tady léčí zvířátka“. „A chlapečky“, doplnil jsem ji. „Kdepak chlapečky“, zasmála se maminka: „to by se zvířecí pan doktor divil, kdyby k němu přivedli chlapečka“. Ve své bezelstnosti děcka zhruba čtyřletého jsem podotkl, že se pan doktor Soldán ani trochu nediví. V ten moment to mamince došlo. Rázem pochopila, proč mi sype záhadné prášky z kornoutů do polévek, proč mě otec vodí na středisko s nevšední ochotou a vrací se odtud podivně rozjařený i proč na rozdíl od jiných nemocných po zákroku nestojíme s recepisem frontu v lékárně. Domů přiběhla brunátná a otci spílala s intenzitou, již jsem nikdy před tím nezažil.
Od té doby už mě s mými neduhy vodili, jak se sluší a patří, výhradně k humánním lékařům. V čekárnách plných pacientů, tedy i bacilů, jsem mnohdy posbíral ještě jiné nemoci než ty, se kterými jsem se přišel léčit. Kurýrování, které po medicínách dr. Soldána trvalo nejdéle 2 dny, se nejednou protáhlo na týdny.
Pokud mi těžce zkoušené české zdravotnictví někdy umožní vybrat si lékaře bez ohledu na to, jestli se specializuje na lidi či na zvířata, bez zaváhání se nechám zapsat na nejbližší veterinární kliniku.
 
IMAGE:
Karel Samšiňák na křtu syna Jana, únor 1957

Epidemie vší
Byl jsem pachole předškolního věku, když jsem se stal svědkem události, při níž se můj tatínek zpronevěřil vysokoškolskému slibu „Spondeo ac polliceor“. Svou vědu totiž použil v neprospěch společnosti, která byla tak neobyčejně laskavá, že jej nechala vystudovat. Vlastně své vzdělání nezneužil ani tak proti společnosti, jako proti jedinému neurvalci. To se snad ještě dá omluvit. Přihodilo se to následovně:
Karla Samšiňáka, jakožto zkušeného parazitologa, povolali do jisté dětské ozdravovny, kterou zachvátila epidemie vší. Poněvadž maminka ve stejné době cestovala po světě a nebylo komu mě svěřit, nezbylo otci než vzít mě s sebou na služební cestu. Preventivně mě celého napustil jakousi odporně páchnoucí chemikálií, která mě měla učinit nechutným nejen pro vši, ale určitě i pro ostatní pasažéry v prostředcích hromadné dopravy, do nichž jsme vzápětí usedli.
V ozdravovně otec čile odebíral do zkumavek živé vzorky vší v nejrůznějších stádiích vývoje. Když takto nashromáždil dostatečné množství materiálu pro pozdější vědecké zkoumání, nastoupili jsme do vlaku na zpáteční cestu. Po chvíli do našeho kupé bez pozdravu vpadl otylý muž hrubého vzezření i mravů. Svalil se na lavici vedle táty. Přitom mu přisedl jeho kabát, pověšený na háčku. Poutko to nevydrželo, prasklo a kabát se sesul na zem. Našeho spolucestujícího to nevyvedlo z míry. Aniž by se omluvil, uchopil tatínkův svrchník a pohodil jej na vedlejší sedadlo. Čekal jsem, že si to otec nenechá líbit, že bude přinejmenším nadávat, anebo ještě lépe, že se začne prát. Jenže tatínek mě zklamal. Netečně seděl a mlčel. Už jsem pomalu ztrácel iluze o svém rodiči, když neurvalec usnul – a začaly se dít věci!
Táta napřed spiklenecky přiložil prst k ústům, abych byl zticha. To ani nemusel naznačovat, poněvadž jsem na jeho následné počínání zíral s ústy dokořán. Otec chvíli studoval své zkumavky, aby posléze vybral tu s nejpohyblivějším obsahem. Odzátkoval ji a celou zblízka vysypal do vlasů spáče. Pak jsme se potichu jako myšky vykradli do jiného vagónu.
Nemyslím, že by tátova svérázná výchovná lekce napravila hrubiána. Ten totiž nemohl tušit, že vši, které se mu dostaly do vlasů, souvisí s jeho nevybíravým chováním. Zato já se přitažlivou formou poprvé seznámil s principem nejznámějšího Chammurapiho zákona (Oko za oko, zub za zub), který se jinak probírá až v šesté třídě základní školy.
 
IMAGE:
Momentka z r. 1972, ze16. ročníku festivalu Šrámkova Sobotka. Vlevo Karel Samšiňák, vpravo zakládající členka spolku Zdělanců, Helena Ježková. Uprostřed Jan Samšiňák, tehdy nevycválaný patnáctiletý adolescent, dnes obstarožní pisatel těchto řádků.

První slůvko
Když jsem v batolecím věku začal vydávat zvuky, které v budoucnu slibovaly stát se artikulovanými, maminka se nade mnou často rozněžňovala představou, že první slůvko, které mi splyne se rtů, bude: „Máma“. Takovou pohanu však otec nehodlal připustit. Byl totiž soutěživý a při řešení podstatných věcí i neobyčejně vytrvalý a důsledný. Proto začal jednat. Kdykoli se matka vzdálila, přisedl k mé postýlce a donekonečna mi opakoval jediné slovo: „Rum“. Jeho úsilí bylo brzy korunováno úspěchem. Když se jednou maminka vrátila z pochůzky, otec jí hrdě hlásil, že jsem začal mluvit. K mému lůžku ihned přispěchali, celí natěšení, maminka spolu s prarodiči. Já prý poskakoval po dětské postýlce s ohrádkou (Mimochodem - dnes bychom ji nazvali klecovým lůžkem a v Evropské unii by se živě debatovalo o míře, jíž omezuje svobodu dítěte. V padesátých letech 20. století však lidstvo ještě uvažovalo natolik scestně, že mu spíš než na lidských právech batolete záleželo na tom, aby děcko z postýlky nevypadlo a nezranilo se) a stejně jako jsem to slýchal od tatínka, radostně jsem vykřikoval: „Hum, hum, hum!“
Záhy se však situace vymkla otci z rukou. Má slovní zásoba se rozrostla o výrazy „bába“, „máma“, „děda“, jimiž jsem posléze oslovoval správné osoby. Tatínka jsem si však nejméně do dvou let svého věku přivolával výhradně jen slovem: „Hum“. 

IMAGE:
84- letý Karel Samšiňák v předposledním roce svého života a naposledy na festivalu Šrámkova Sobotka - červenec 2007.

Kytice pro Petra Ebena
Zlatým hřebem 14. ročníku festivalu Šrámkova Sobotka, který se konal roku 1970, bylo čtení z knihy Ester. Uskutečnilo se v chrámu sv. Máří Magdaleny. Jedinečný přednes přední členky činohry Národního divadla, herečky Dany Medřické, doprovázely varhanní improvizace hudebního skladatele Petra Ebena (otce známého herce a moderátora Marka Ebena). Jeho mistrovské hře směla na kůru kostela přihlížet jen hrstka vyvolených. Měl jsem to štěstí, že jsem mezi nimi nechyběl ani já se svým tatínkem.
Když už se pořad chýlil ke konci, zavládl na kůru neklid. Shánělo se pohledné děvče, které by varhaníkovi předalo připravené kvítí. Žádná žena, natož pohledná, se tu však nevyskytovala. Kohosi napadlo, že by květinu mohlo předat děcko, prý by to bylo roztomilé. Jediným nezletilcem v blízkosti varhan jsem byl já, tehdy třináctiletý. Protože jsem byl nesmírně stydlivý, sebral jsem všechnu odvahu a rezolutně prohlásil, že kytku v žádném případě předávat nebudu. Otec hbitě opáčil, že si mohu vybrat ze dvou  možností. Buď Mistrovi donesu květinu dobrovolně, anebo než ji předám nedobrovolně, obdržím pár pohlavků. Po krátkém zvážení obou variant jsem se neochotně rozhodl pro tu první. Vždyť kdyby bylo v chrámu Páně zfackováno dítě, kdo ví, zda by se nemusel znovu vysvětit celý kostel.
Schlíple jsem čekal na konec pořadu. Jediný, kdo se mnou soucítil a pokusil se zmírnit mé utrpení, byl tehdejší tátův nejlepší kamarád, jinak známý sobotecký opilec. Pomohl mi, jak uměl a jak se od něj dalo čekat. Nenápadným gestem si mě k sobě přivolal, z náprsní kapsy vyňal placatou lahvičku s čirou tekutinou a vyzval mě, abych si pořádně lokl. „Uvidíš, jak to po téhle medicíně zvládneš“, dodal. Nic zlého netuše a aniž by otec věděl, co se právě děje s jeho synkem, notně jsem si přihnul nabídnutého nápoje ve slepé víře, že dostávám řádně schválené a zdraví neškodné léčivo na překonávání trémy. To, co mi sklouzlo do útrob, pálilo jako čert a bylo zcela bez příchuti. Zpětně soudím, že se nejspíš jednalo o čistý líh.
Vzápětí už mi do rukou kladli kytici a strkali mě před hudebníka. Lehce jsem se potácel, ale ostych byl ten tam. Suverénně jsem ze sebe sypal naučenou frázi, že děkujeme za nezapomenutelný kulturní zážitek a že Mistrovu hru v Sobotce rádi uslyšíme i v dalších ročnících festivalu. Ačkoli mé smysly byly čím dál otupělejší, nemohl jsem si nevšimnout, že varhaník na mě zírá napřed udiveně, pak už vyděšeně a že se ode mě podivně odtahuje. Květinu nicméně převzal a viditelně šokovaný, cosi nesrozumitelně zadrmolil. Víc už si nepamatuji.
S Mistrem Petrem Ebenem jsem se víckrát nepotkal. Přesto se sebevědomě domnívám, že si mě nadosmrti uchoval v paměti. Jak by také mohl zapomenout na děcko, které mu za vystoupení děkovalo ve stavu zjevné opilosti a z něhož táhlo jak z lihovaru.

IMAGE:
Hudební skladatel, klavírista a varhaník Petr Eben

Pád ze skály
Někdy na přelomu 20. a 30. let minulého století se mladičký skaut Karel Samšiňák vydal se svým oddílem na vycházku pod hrad Kost, do údolí Plakánku. Tamní pískovcové skály pro chlapce,  sršící energií, představovaly neodolatelnou výzvu, a tak nebylo divu, že se je rozhodli zlézt. Karel Samšiňák, mezi skauty přezdívaný „Kájus“, si přitom nepočínal dost opatrně a během horolezeckého výstupu si vyvrknul kotník. Sice to nebylo nic vážného, ale noha otekla, postavit se na ni nešlo a pomoc byla v nedohlednu.
Skauti si však věděli rady. Vzpomněli si, že otec jednoho z nich vlastní technickou vymoženost ve své době vzácnou, totiž automobil, dokonce s prostornou ložnou plochou. Dnes bychom řekli pick-up. Mělo to jediný háček. Onen tatínek byl majitelem soboteckého pohřebního ústavu a jeho pick-up byl černý vůz na převoz rakví. To však činorodým skautíkům nevadilo. Doběhli do nedalekého hotelu Helikar, odkud zatelefonovali hrobníkovi, který se obětavě vydal chlapcům na pomoc. Za chvíli už se Kájus uvelebil na márách a vůz vyrazil do Sobotky. Napřed zastavil před obchodem Samšiňákových rodičů. Za pultem zrovna stála maminka zraněného. Skupinka skautů vstoupila, aby jí šetrně sdělila, co se přihodilo. Hoši si vskutku počínali natolik diplomaticky a taktně, jak to jen podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí šlo. Proto hned nevyklopili celou pravdu, ale zajíkavě spustili: „Paní Samšiňáková, vezeme vám Karla, on v Plakánku spadl ze skály…“ Maminka Samšiňáková přes výkladní skříň vyhlédla na ulici a v tu chvíli spatřila pohřební vůz, obklopený dalším hloučkem zkroušených skautů. Zapotácela se, zatmělo se jí před očima a z hrozivého úleku se ve mdlobách skácela na zem jak podťatá.
Do nákladového prostoru pohřebního auta proto přibyl další pasažér a vůz vyjel k ordinaci praktického lékaře. 

IMAGE:
Festival Šrámkova Sobotka, 70. léta minulého století. Karel Samšiňák znavený a všemi opuštěný.

Hrob Aloise Jiráska 
Když už jsme předchozí příhodou zabrousili na nevábné téma pohřebnictví, zastavíme se u něj ještě jedním příběhem. Karel Samšiňák v něm sice přímo nefiguruje, ale s oblibou jej vyprávěl:
Na sobotecký hřbitov vtrhli účastníci poznávacího zájezdu. Takové výpravy stihnou za jediný den navštívit nespočet hradů, zámků a památných míst, takže bývají z přemíry zážitků zcela popletené. Přišedší skupina sice tušila, že je v Sobotce pohřben významný literát, ale namísto hrobu Fráni Šrámka se tu marně pídila po místě posledního odpočinku Aloise Jiráska. Výletníci zmateně pobíhali po hřbitovu a cíl jejich hledání, pochopitelně, nikde.  Zastihli tu však místního hrobníka, na něhož vychrlili: „Prosím vás, kde je tu hrob Aloise Jiráska?“ Hrobník se usilovně zamyslel a po chvíli odvětil: „Jo – Jirásek! Tak ten byl tamhle u zdi, ale jeho příbuzní neplatili, tak jsme ho vykopali“.

IMAGE:
Karel Samšiňák i nadále znavený, ale již obletovaný krasavicemi.

K nedožitým devadesátinám mého otce  Karla Samšiňáka
(vyšlo ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky a v Jičínském deníku)
 
Kdyby měl můj otec, známý parazitolog, znalec umění, zakladatel galerie na Šolcově statku a čestný občan města Sobotky jen trochu tužší kořínek, 2. ledna 2013 by se dožil 90 let. Nejspíš nebudu sám, kdo se rozhodl připomenout jeho jubileum v tisku. Předem se bojím, aby se zase nevyrojily oslavné ódy, jež tátu od jeho úmrtí v roce 2008 líčí jako nudného čítankového hrdinu, který se nevěnoval ničemu jinému, než konání dobra. Avšak Karel Samšiňák rozhodně nebyl vzorem všech ctností. Jako v každé živé bytosti z masa a kostí se v něm mísily kladné vlastnosti se zápornými. Abychom si konečně připomněli jeho skutečnou podobu, oproti běžným zvyklostem vzpomenu na jeden jeho charakteristický, leč veskrze negativní rys.
Táta trpěl „blbými náladami“. V kruhu rodinném je míval každé ráno a často mu vydržely až do večera. V dávnověku, roku 1964, se mu to málem vymstilo. Tehdy jsem chodil do první třídy základní školy. Jednoho dne nám paní učitelka Zezulová řekla : „Děti, soudruh prezident Antonín Novotný slaví narozeniny. Vyřiďte doma tatínkům, aby vám z novin vystřihli jeho fotografii a nalepili ji do sešitu. Zítra si o soudruhu Novotném něco napíšeme“.
Už když jsem vstoupil do tátovy pracovny, abych vyřídil učitelčin vzkaz, poznal jsem, že nepřicházím vhod. Otec zrovna vědecky bádal, něco si vztekle zapisoval a hned to zase škrtal. Práce se mu zjevně nedařila. Přednesl jsem svůj požadavek a rovnou předložil i noviny s portrétem A. Novotného. Otec mě briskně odbyl slovy : „Vyřiď paní učitelce, že na takového blba je škoda syndetikonu.“ (Pro mladší čtenáře : syndetikon = dobové lepidlo. Nejspíš jediné, které socialismus nabízel). Poté přiložil oči na binokulár mikroskopu, čímž mi dal jasně najevo, že audience skončila. Odcházel jsem plně uspokojen. Beze zbytku jsem splnil, co paní učitelka požadovala a nezpochybnitelná autorita otce vydala jasné stanovisko, proč nevyhoví a jak to mám ve škole vysvětlit.
Povel otevřít písanky zazněl hned v první vyučovací hodině. Paní učitelka pak procházela mezi lavicemi a kontrolovala, zda se v každé skví portrét muže, kterému lid přezdíval „Antonín Sličný“. Nade mnou prudce zabrzdila. Musím podotknout, že jsem rozhodně nepatřil mezi její oblíbence. Dávala mi to najevo třeba tím, že mě, snad jako jediného ze třídy, oslovovala výhradně příjmením. Proto zahřměla : „Samšiňáku, tys doma nevyřídil, co jsem ti uložila?!“. Povstal jsem a zvonivým hláskem pronesl : „Vyřídil, ale tatínek povídal, že je na takového blba škoda syndetikonu“. Nastalé ticho by se dalo krájet. Ačkoli jsme byly děti nejvýš sedmileté a politice nerozuměly, závažnost mých slov způsobila, že ztuhli úplně všichni. Od premiantky Kaplanové, která si přestala rozepisovat plnicí pero až po třídního grázla Gajduška, který pod lavicí ustal v seřizování praku. Zkoprnělá pedagožka se probrala  možná až za několik minut. Poté učinila něco neuvěřitelného. Pohladila mě po vlasech a prvně mě pojmenovala křestním jménem : „Honzíku, popros tatínka, aby mě odpoledne navštívil.“ Načež mistrovsky zaimprovizovala, když nám přikázala zavřít sešity a zbytek hodiny jsme vyplnili zpěvem národních písní. V navozené situaci totiž velebení jubilujícího státníka opravdu nepřipadalo v úvahu.
Když jsem doma vyprávěl, co bylo ve škole, vyvolalo to zděšení. Dědeček Neužil připomínal, že matku vždy varoval před sňatkem se Samšiňákem. Máma lomila rukama a předpovídala, že se kvůli otcově prostořekosti nedostanu na gymnázium, což mi definitivně uzavře i brány univerzity. To rozhodně nebyla příhodná poznámka. Ve škole jsem v té době podával výkony, které nedávaly naději ani na dokončení základního vzdělání. Táta, s narušeným sebevědomím, snad i účinně litující zavrženíhodného činu hanobení hlavy státu, s obavami vyrazil do školy.
Paní učitelka Zezulová dlouho hledala místnost, kde by mohla nerušeně hovořit. Nakonec otce zatáhla do jakéhosi prázdného kabinetu. Chvíli usilovně zkoumala, zda na stěnách nezahlédne ušní boltce. Když se tak konečně ujistila, že stěny nemají uši, zašeptala : „Pane doktore, já si o Antonínu Novotném myslím to samé co vy. Ale mějte rozum, mírněte se před tím dítětem“.
Pak už se mi ve škole dařilo dobře. Třídní učitelka mě sice i nadále hodnotila svérázným přívlastkem „je těžkopádný“, ale poněvadž dostala příležitost přesvědčit se, že jsem z dobré rodiny, nebránila mi v  postupu do druhé třídy. Díky tomu jsem posléze získal i úplné základní vzdělání, což mě katapultovalo mezi intelektuály. Přece jen byly tátovy blbé nálady k něčemu dobré.

IMAGE:
Dobová reklama na lepidlo syndetikon

Převzato z knihy Jana Samšiňáka "Šolcův statek v Sobotce - Historie, lidé, umění“ a doplněno o další položky. Vydalo nakladatelství Vladimíra Němečka, Varnsdorf 2015.