Karel Samšiňák o Vladimíru Komárkovi

Milí přátelé díla Vladimíra Komárka!

Myslím, že je zbytečné představovat vám blíže osobu samotného mistra, která je konečně těžko přehlédnutelná. Stal se neobyčejně populárním a připomíná se nám velmi často. Uvědomil jsem si to před týdnem, když jsem cestoval autobusem a pán přede mnou rozevřel noviny, z nichž se na mě hned začala usmívat barevně vyvedená tvář mistra Komárka. Platí o něm pomalu už vtip, který před časem koloval o jednom tehdy významném politikovi: Otevřu rádio, Komárek. Otevřu televizi, Komárek. Otevřu noviny, Komárek. Bojím se otevřít konzervu.

Svou popularitu si však nevybudoval jen svým osobním vystupováním, i když se dožil poměrně vysokého věku, takže si mohl za svou slávou chodit. Působí totiž především svým dílem. Začal realistickými a dnes velmi vzácnými obrazy, ale brzy nastoupil zcela originální a vlastní cestu malby. Některá jeho díla jsou skutečně nezapomenutelná. Já si dodnes pamatuju některé obrazy, které vystavil v padesátých letech v Děčíně. Byla tam řada portrétů, byl mezi nimi snad i dodnes vystavovaný portrét jeho otce v četnické uniformě, bylo tam i několik portrétů mohutných mužů s podivnými záblesky v očích. Bylo pak pro mě téměř šokujícím zážitkem, když jsem se brzy nato dostal poprvé k jeho ateliéru. Byl zavřený, mistr dlel na Slovensku. Po chvilce okounění se náhle z vilky vynořil chlap jako hora s mohutným ouvinkem v ruce. Přímo jakoby vystoupil z děčínského obrazu. Měl jsem dojem,že je to strážný duch a v hrůze jsem zbaběle utekl. Mám dojem, že dodnes v mistrově nepřítomnosti cosi podobného jeho vilu hlídá.

Komárek své obrazy postupně zjednodušoval a tím do nich vkládal jakousi magickou sílu. Jeho postavy sice ztrácejí tváře, ale nikoliv charakter. Je to patrné i na jeho ilustracích. A obrazy se začínají zaplňovat nejrůznějšími předměty a dekoracemi. Jsou to však všechno věci, které jsou poněkud nemoderní. Thonetovy židle, secesní nábytek, balkonky s novorenesančními kuželkami, všechno v podstatě z doby Komárkova mládí, zřejmě vzpomínky. Komárek patří k lidem, kteří mají na rtech lehký smích, v duši však hluboký žal. Je bytostí vlastně rozdvojenou, a snad i proto maluje na svých obrazech dvojice – ať už předmětů: skříní, židlí, svých oblíbených tučnic, ale i osob. To vše je spojeno jemnou melancholií, ale i něhou vzpomínek, která má často trpký nádech rozchodu. Snad právě ten smutek je jednou z příčin všeobecné obliby Komárkových obrazů. Milujeme sice komedie, říkáme, že v životě máme trablů dost, ale nakonec si rádi potruchlíme a posedíme u Komárkova obrazu. I když dnes není příliš v módě dávat najevo své poetické nitro a obdiv získávají spíše rázní praktici, budí Komárkovy obrazy zájem neobyčejně širokých vrstev, i když mistr tvrdí, že pro všechny maluje jen komunál.

Ke svým obrazům se mistr chová jako k živoucím bytostem, je schopen je kriticky hodnotit a svým způsobem i zdokonalovat. Pověstná je jedna z jeho židlí, kterou získal jeden z jeho přátel a Komárek při návštěvách pravidelně zeslaboval a pak zase zesiloval jednu z noh, takže majitel získal dojem, že má doma nedodělaný obraz. Do lomnického muzea přišel nádherný Komárkův obraz nějaké vybombardované katedrály, před níž rostlo několik zakrslých stromečků, či spíše ubohých keříků. Obraz byl v dosti špatném stavu, a tak si ho vzal mistr domů, aby ho opravil. Při návštěvě lomnického muzea jsem se po čase s obrazem opět sešel a žasl jsem: před zpustlou katedrálou rostla řada vysokých topolů. Podivil jsem se, ale mistr mě uklidnil. Za tu dobu musely přece ty stromy povyrůst.

Často za mnou přicházejí lidé, obdivovatelé Komárkových obrazů. Měli by rádi některý obraz doma, ale bojí se ceny. Komárek rozhodně nepatří mezi malíře drahé. Pokud by kupec ani takový obnos neměl, je mu nabídnuta grafika. Vždyť velké suché jehly jsou naplněny stejnou atmosférou jako obrazy. Jsou to opět sny, prázdné klece, prázdné výklenky, kam si můžeme doplnit a vysnít to, co si přejeme, nebo, co bychom rádi viděli. Tyto zdánlivě jednoduché listy, vytvořené tou nejjednodušší technikou a posílené jen vhodným vytřením jediného tónu barvy, mají neobyčejnou sílu. Jsou to sny, jak bylo už mnohokrát zdůrazněno, ale sny, které nás vzrušují a doslova vtahují do svého nitra. I mistr zřejmě sotva tuší, jak jsou tyto listy rafinované vzhledem k celkem chudé obsahové náplni. Tato rafinovanost vzniká zcela spontánně a bez jakéhokoliv úmyslu. Vědomá rafinovanost je daleko vzdálena Komárkovu naturelu.

Jen krátká návštěva potěší, čteme u branky Komárkovy vily v Nedvězí.

Proto ani já nechci návštěvu mezi Komárkovými obrazy zbytečně prodlužovat. Chci jen připomenout, že vznik dobrého umění nemůže poškodit ani vzdálenost od kulturních center a jsou pro ně zcela bezcenné tituly a metály.

Přejeme mistrovi hodně a hodně úspěchů, námětů a zdaru do další práce.

Karel Samšiňák, Opava 1994

IMAGE:
Grafika Vladimíra Komárka - Ex libris pro Karla Samšiňáka