Z autobiografie V. Komárka

Úryvky z knihy Vladimíra Komárka Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu
 
Abych pravdu řek, mně se na tu Akademii ani moc nechtělo. Praha byla pro mě přímo strašlivým blázincem. Když jsem poprvé vylezl z nádraží a viděl ty davy lidí - bejt tam sám, tak jsem se vrátil domů. Ale tátu jsem neměl odvahu přemlouvat.

A tak přišel ten den, kdy jsem se představil panu profesorovi. Nevrle se díval na moje práce a nadával, proč přicházím opožděně. Díval se na portrét Mikoláše Alše, který jsem pečlivě "vyšil" podle fotografie, a pan profesor pohrdlivě povídá: "Kdo to má být?" Mě to urazilo. "Aleš" - povídám - "jestli ho znáte?" Minář to beze slova shráb všechno ze stolu - a pamatoval. Za celou dobu, co jsem u něj byl, mě korigoval jen jednou a to větou "to nejsou ruce, ale vopičky". To bylo všechno.

Když koncem roku jsme předkládali práce, měl jsem tam skicák se studiemi květin. Podíval se na to a povídá: "Mánes to není, jestli ho račte znát." Je to legrační, že právě na základě těchto kreseb, pro které mě Minář vyhodil, mě vzal prof. Štipl do své školy. Na obhajobu Mináře bych řek, že vlastně nikdy neviděl, co maluju. Vždycky během celého mého studia jsem schovával své věci. Maloval jsem vlastně ilegálně. Byl jsem přesvědčen, že se to profesorům nemůže líbit. Kamarádům se to samozřejmě také nelíbilo. Na obraz sedící dívky, co je teď v Litoměřické galerii, vytrvale přimalovávali nočník a první dveře, co jsem maloval, prostříleli šipkama. Mě to nerozčilovalo.

Akademie měla svoje kouzlo. Každej se tam cejtil jako v předpokoji nesmrtelnosti. Bylo to to nejvyšší, kam se člověk moh dostat. Známka kvality, kterou nám na zadek přilepili. Ticho, vůně terpentýnu, vysoko do stropu, a to všechno na konečné tramvaje číslo šest.

My šťastní, co jsme byli přijati, jsme malovali u stojanů v kruhu okolo aktu a u stěn se krčili občas návštěvníci, kteří nebyli tak šťastní a zkoušky neudělali. Přišli se aspoň načuchat terpentýnu. No a my mluvili nahlas. Byli jsme doma. Nebo některý se svraštělým obočím "tvořil". Prostě nevšímal si těch menších lidí. Od díla se odstupovalo s elegancí veleducha, který byl už jaksi mimo ten pitomý svět. Holt jsme byli Rembranti. Blbost je velký dar přírody. Činí člověka šťastným.

*****
Tenkrát jsem se rozhod, že si namaluju Jana Zrzavého. Přijal mě vážně a povídá, ať si prohlídnu atelier, von že půjde prát prádlo. A tak prohlížím. Bylo tam moc zajímavého. Na stole měl spoustu fotografií, které zřejmě fotil sám - samospouští. Fotky byly většinou neostré a tmavé. Na jedné jsem viděl mistra nahatého - zřejmě jako model na Jana Křtitele. S tím šerosvitem a fotografickou nedokonalostí se mi ta fotka jevila jako nejdokonalejší Zrzavého obraz. Když se po čase mistr vrátil od praní, řekl mi, že nemá čas, aby někomu seděl jako model, ale ať si vezmu některou fotku. Ve mně zahrála drzost a vzal jsem si právě tu, co na ní byl mistr nahatej, a čekal jsem, jestli mi ji dá. Zrzavý k mému překvapení souhlasil, vzal fotku do ruky, nůžkama ustřihl tělíčko a mně podal hlavičku. Akorát jsem přiblble poděkoval a vyšel na ulici.
 
IMAGE:
Karel Samšiňák na návštěvě u Vladimíra Komárka, Nedvězí u Semil, r. 1996